Před 12 lety jsme spolu s panem Jaroslavem Pišvejcem vzpomínali na život jeho maminky Libuše Pišvejcové, která se 7. listopadu 2000 dožila 100 let. Jelikož v té době Perucké stránky neexistovali a vše jsem uveřejnil na tehdejších Lounských stránkách (dnes již neexistují), zopakuji toto zajímavé vyprávění zde.

    7.listopadu 2000 se dožila nádherných sta let nejstarší obyvatelka Peruce, paní Libuše Pišvejcová. Takové jubileum bylo příležitostí ke vzpomínáni, obzvláště, když vzpomínky sahají do celého 20. století.
Jubilantka přišla na svět v nezámožné rodině vesnického koláře, pana Františka Kejři, v Bechlíně pod bájným Řípem. Ve vzpomínkách na dětství slyšíme většinou smutné a dojemné příhody,protože bylo nutné překonávat různé těžkosti. Ta nejsmutnější vzpomínka je na dobu jejích deseti let, kdy spolu se svým o čtyři roky mladším bratrem ztratili svoji třiatřicetiletou matku. Ta zemřela na tehdy nevyléčitelnou tuberkulózu. Otec dceru poté svěřil do péče rodičů matky a sám se ze svou sestrou staral o mladšího bratra.
Prarodiče měli malé hospodářství, ale obživu jim poskytovala hlavně dědečkova služba u Obecního  úřadu v Krabčicích. Každé všední ráno oblékl uniformu pošťáka, ze 3 km vzdálené Roudnice přinesl poštovní zásilky a roznesl je po vesnici. Po čase dědeček přenesl roznášku na svoji vnučku Libušku, která si také mohla ponechat veškeré "diškrece". V podvečer, pro změnu v uniformě strážníka, vyzbrojen dlouhou šavlí a ponocenskou troubou prováděl další obecní povinnosti. Kromě jiného rozsvěcel a po ránu zhasínal olejové lampy a z různých míst obce odtroubil každou celou hodinu. Byl tak pod kontrolou celé vesnice a jeho vnučka nepamatuje, že by svoje povinnosti někdy zanedbal. Tuto službu vykonával až do pozdního věku, kdy už nedokázal "ufouknout" zmíněnou troubu a byl i posledním "ponocným" v této obci.
O hospodářství se starala babička se schovankou. Libuška ji pomáhala na poli i u dobytka a po ukončení školní docházky  musela i odpracovat  u místních sedláků zapůjčování potahu. Vykonávala různé práce, často v zimě mlátila v téměř všech stodolách obilí. Kombinace prachu, mrazu a fyzické námahy při ručním výmlatu byla velmi nepříjemná.
Rodiny rodičů i prarodičů byly věřící a aktivně zapojené v na Podřipsku rozšířené církvi Českobratrské evangelické. Naše jubilantka se pilně zapojovala do církevních akcí a zachovala věrnost  víře i církvi dodnes.  S vděčností a určitou hrdostí i dnes děkuje své víře, že ji umožnila dožít se dnešního jubilea.
Velmi vzpomíná i na svého bratra Václava, který na stipendium vystudoval v USA bohosloví a ve třicátých letech působil jako farář v Novém Městě na Moravě. V sedmdesátých letech byl v Praze jako synodní senior nejvyšším představitelem církve. Celá rodina ho obdivovala a přestože se ze sestrou vídal jen občas, hluboce na ni působil. Milovaný bratr zemřel v roce 1991.

Jaroslav Pišvejc
(pokračování)