Dnes naposledy otevírám černý školní sešit, abych vám přepsal vzpomínky prvého ředitele perucké měšťanky z let 1919 až 1926. Pan ředitel píše své paměti pod vlivem zatrpklosti ze svého pobytu u nás. Možná, že se nám některé jeho názory nemusí líbit, ale v každém případě to je barvitý obraz historie Peruce.

= Z mých pamětí =

(část Peruc)

Karel A. Kučera

11. pokračování

XII.

Na záležitosti náboženské v podzimu svého života nerad vzpomínám. K vůli úplnosti svých vzpomínek musím se i těchto dotknouti.
V červnu r. 1920 podlehl jsem agitaci a vstoupil jsem s rodinou do nově ustavené čsl. církve. Hned po svém příchodu do Peruce byl jsem povolán za předsedu rady starších. V tomto poslání jsem se zúčastnil agitačních schůzí v Peruci, v Telcích, v Černochově, ve Vrbně a v Křesíně. Tato moje účast připravila mi mnoho nepříjemností!
Příslušníci církve se shromažďovali k úkonům náboženským ve škole (tělocvična, sborovna) nebo u pomníku na náměstí. K těmto náboženským úkonům musil jsem vše připraviti. Byl jsem nucen přinášeti i odnášeti židle, propůjčovati věci k výzdobě oltářního stolu a jiné věci. Ze členů nábož. rady se o to nikdo nestaral. Jednou dokonce žádal na mně člen rady, abych učil školáky české ministraci. Z toho jsem poznal, že jako ředitel školy mám být ještě kostelníkem!

Když mě příslušníci církve (B, R, P) vinili z nesprávnosti při mikulášské nadílce (koupě obuvi od firmy Baťa), ohradil jsem se proti tomu. Moje odůvodnění nebylo uznáno, a proto jsem se v lednu 1924 vzdal předsednictví rady starších. To bylo olejem do ohně! Bratři – noví křesťané si osobovali právo do mne bušiti.
Poznal jsem, že se do nábož. obce zanáší politika. Čeští socialisté pokládali novou církev za svou doménu. Ve svém velikášství osobovali si též právo zasahovati do rodinných záležitostí. Nemohli mi odpustiti církevní sňatek mé dcery podle katolického citu a můj přátelský styk s místním děkanem V. H., který nám pomohl ve veliké tísni s uložením nábytku (v roce 1921).
Na podzim toho roku jsme se (žena i já) vrátili do katolické církve z příčin nejen rodinných, ale také veřejných.
Naše rozhodnutí bylo okres. úřadem vzato k vědomosti, a zpráva o tom nám v polovici října doručena prostřednictvím obec. úřadu. Doručil nám ji strážník Š. „pravý Husita“! Zpráva o tom šla jako na buben a způsobila rozladění u příslušníků církve. Mým „křesťanským přátelům“ byla podnětem k další střelbě proti mně i mé rodině.
Tato nenávist se přenesla i mezi příslušníky církve do Loun, kdež se pevně ujala u harcovníka církve učitele K. S., mého bývalého žáka. Toho v listopadu 1925 při přednášce v Sokolovně silně popudili proti mně.
Na jaře r.1926 po vyložení obec. kroniky k veřejnému nahlédnutí některý „dobrodinec“ mylně ho zpravil o zápisu ve příčině jeho přednášky v Sokolovně. V zápise prý jsem se dotkl jeho cti.
Ve své povýšenosti nade mnou jako referent Osvětového svazu podal obec. zastupitelstvu na konci března t.r. stížnost proti mně jako obec. kronikáři, a žádal „podání zprávy“, aby se dle jeho velkopanského vyjádření se mnou „úředně vypořádal“.
Letopisecká komise (Frant. Löbl, Norbert Třeska, Josef Stehlík) neshledala závady v zápisu a oznámila mu mylnost jeho tvrzení. Proti nesmírné troufalosti, neřku-li drzosti mladého povýšence, jsem se zvláštním listem právně ohradil. Tak daleko dostoupila láska křesťanská proti nepohodlnému člověku! Učedník hodil kamenem proti mistru, jenž pracoval jen pro dobro... .
Opustil jsem Peruc na konci listopadu 1926, a na léta ztrávená v tomto místě jsem vzpominal s odporem. Naplnila se slova mého vzácného přítele minister. rady J. T., bývalého okresního hejtmana v Lounech, potom v Českých Budějovicích, kterýž v přátelském listě na počátku roku 1927 napsal mi: „Na Peruc budete vždy s hořkostí vzpomínat“.
Byl o všem dobře zpraven svým synem Dr. Josefem T., kterýž v ten čas byl zvěrolékařem v Peruci, mým dobrým přítelem, a milým společníkem v besídkách „Na radnici“ nebo „U Maděrů“.

( Psáno v lednu 1942 ).

PS. Text pana ředitele Kučery jsem prostě přepsal, bez zásadních úprav a oprav, v pravopisu doby, ve které byly paměti psány.