Co vede křesťany k tomu, aby pečovali o hroby?

Tato otázka je rozhodně na místě. Už v dávných dobách, kdy byl Izraelský národ odvlečen do Babylonského otroctví, soudě podle vyprávění z apokryfní knihy Tobiáš, nedopřála zlá vládní moc důstojnému spočinutí zesnulým a ne jinak tomu bylo během druhé světové války, kdy mnoho našich židovských spoluobčanů skončilo svoji životní pouť v plynové peci, bez posledního rozloučení.

Za Babylonu, stejně jako za III. říše, bylo nebezpečné Židům pomáhat, stejně jako bylo trestné se jich ujímat i po jejich smrti. Tobit, otec Tobiáše, však nedbal na poměry, nebál se vládnoucí moci a byl dokonce ochotný i riskovat život, protože věděl jak nesmírně důležitá je služba poslední. A sousedé se mu za to smáli.

Věřící přirozeně vědí, že smrt je nepřítelem člověka a že mrtvola rozhodně není posvátná. Hrob však připomíná předky vyvoleného izraelského národa a ti jsou branou k Abrahamovi, který první uvěřil. Je to svědectví o minulosti a zároveň i budoucnosti, neboť hroby míří k Jeruzalému, kam se vzkříšení vydají až nastane čas.

Křesťané i židé věří ve vzkříšení z mrtvých, a proto prokazují úctu tělům těch, co měli rádi. Neboť věří, že se s nimi shledají, protože láska zakotvená v Bohu přemáhá smrt. Obnovované náhrobky spojují budoucí generace s generacemi před námi a v případě židovského hřbitova i s Abrahamem, otcem národů.

Husův sbor na Peruci nikdy nebyl a nechce být lhostejný k památce předků těch, kteří neprávem trpěli. Jejich jména si již dnes lidé téměř nepamatují, ale náš nebeský Otec jejich jména zná, a proto má dílo obnovy smysl. Nejde však jen o nějakou připomínku dávných hrůzných událostí, ale i o významné memento a varování do budoucna, aby se již podobné pogromy neopakovaly. Židé i křesťané mají přeci společnou naději, že láska k bližnímu zvítězí nad zlobou a nenávistí. Ó kéž k tomu dopomáhá Bůh.

Ing. Ivo Kraus, DiS.

kazatel