Minule jsme Zdeňka Ladru opustili na učilišti, kde sklízel nečekané vavříny. Dokonce ho přemlouvali, aby šel na průmyslovku, že ho čeká skvělá budoucnost a bude sekýrovat chlapy. „Ale já nechci sekýrovat chlapy, já chci dělat,“ bránil se škole tvrdošíjný Zdeněk a raději hned nastoupil do Okresního stavebního podniku v Lounech. Právě na učilišti začal malovat, vzorem mu byl nikdo menší než výtvarník Zdeněk Sýkora, kterému nahlížel do ateliéru a seznamoval se s aktuálními trendy v moderním uměním. Pak ale mladého muže začaly více zajímat slečny.

Noblesně oháknutý švihák s kufříčkem po dědovi získal Jaruščino srdce

    „Slečny se mi hodně líbily, nejvíc droboučký krásky s tmavou pletí, jako Salma Hayek, Penelope Cruis, to je moje krevní skupina.  Nakonec jsem s  jednou takovou prožil třicet sedm krásných let.
S Jaruš Novákovou jsme se seznámili ve Vršovicích na pláži. Opalovali se tam děti i dospělí, hlavně lidi ze zámku a taky ségry Novákovy, nádherný kočky. A jak někde vřískla muzika, už tam byly holky Nováků, na čajích, na zábavě, všude. Nechodily do tanečních, ale tančily skvěle. Jarky tatínek byl hostinský a řezník ve Slavětíně a jak byly v hospodě candrbály,  holky to všechno vokoukaly. 
S Jarkou jsme se potkávali i cestou ze školy. Po vyučení jsem dělal v OSP a vracel se do kolonky po Široké a Žateckou branou. Přesně jak je hotel Merlot, tam jsme se potkávali s holkama ze zemědělky, a mezi nimi Jaruš. Moc se mi líbila. Sblížili jsme se v sobotu na čajích. Jarčiný a moji rodiče se dřívějška dobře znali a naší lásce přáli. Tatínek akorát říkal, chovejte se tak, abyste nemuseli chovat.
Jak jsem se Jaruš dvořil? No, to je taky dobrá kapitola. Já měl postavu zbrusu jak můj táta a tak mi byly všechny jeho parádní obleky. Ostatní klucí chodili na zábavy v tesilovejch kvádrech a já měl ohozy fajnový, z nóbl materiálu, prostě frajer. Taky tenkrát vládla móda koženejch kufříků, co ve filmech pro pamětníky nosej doktoři. A dědeček měl navlas takovej kufárek válet na půdě, ještě se poctivým bytelným dřevěným uchem. Tak jsem milej kufříček vyglancoval a všichni závistivě čubrněli. Okázale jsem ho nosil i do práce, jako nějakej pan advokát, a uvnitř chleba sádlem k svačině… No, zkrátka, Jaruš takovýho vybranýho šviháka nemohla přehlídnout…A taky jsem ji okouzlouval tím, že jsem skákal z mostů do Ohře šipky. Tenkrát byla ta řeka nějaká hlubší, tak to šlo. Skákal jsem v Lounech na výstavišti, v Libochovicích, ve Vršovicích, všude. Když to ale viděla Jarky maminka, uštědřila mi výchovný políček a ty šipky přísně zakázala, že kdyby se mi, pitomcovi, něco stalo, tak by Jaruška zůstala sama. Ač nerad, musel jsem dát budoucí tchyni zapravdu.
V šedesátým osmým, když přijeli Rusáci, zrovna jsme stavěli v Březně bytovky. Z jeřábu jsme přes celej barák napsali Okupanti, idítě damoj! A na další barák Dubček. Rusáci přijeli až na staveniště se samopalama, a řvali jak zpodebraný, a komandír v brigadýrce, kdo prý to psal, a my, že nevíme, že ten, kdo to napsal, ujechal v górod. A oni řvali, že sejčás je děsať časóf, a až se v jedenáct časóf vrátěj, nápis tam něbúdět. Co teď? Tak jsme zdrhli jako malí, že když Rusáci nikoho nenajdou a baráky zůstanou popsaný. Nojo, jenže druhý den přijdem do práce a nápisy zašmudlaný vápnem. Ty svině ruský okupantský si došly do kravíny pro dojičky a ošetřovatele krav a ti museli pod samopalama nápisy hadrama zatřít. A ne na jeřábu, ale balancovali, chudáci, na nastavovanejch žebříkách.  Další den tam zase přijeli dva Rusáci, takový klucí mongolský, s úzkejma očima, s odstávacíma ušima, dohola vylepaný a vysvětlovali, že Dubček je nepřítel. A jeden na nás přitom zase mířil samopalem. Tenkrát březenským romákům velel chlap, co se mu říkalo Lumumba. Jezdil jeepem, v šedesátým osmým i s českou vlajkou. Nikoho se nebál a s nikym se nesral. A zrovna ten se k tomu nachomýtl a když na něj voják mířil, duchapřítomný Lumumba mu samopal sundal ze zad a odzbrojil ho. Mongol ztuhnul a hned rozhalil prsa a prej, strelájtě. A Lumumba řek, hovno strelajtě. Hodil mu samopal do potoka, nasedl na jeep a odjel. A mongolčík ještě s tím druhým vojáčkem do potoka vlezli a po pás v bahně milej samopal pěkně dlouho hledali. Pozoroval jsem je ze stavby.
    Roku 1970 jsem šel na vojnu. Politruk povídá, poslyšte vojíne, vy umíte malovat, budete dělat nástěnky a budete mít vegáč, nebo budete hodně tvrdě makat. A já mu řek, že mu na nástěnky kašlu. Radši jsem dláždil potoky a stavěl tunely. Těžká manuální práce byla pro mě osvobozující. Na vojně mi bylo dobře, až na tu kázeň. Všechno jsem si dělal po svým, což lampasáci po stranický a vládní linii jaksi nerozdejchali. Když pochopili, že se mnou nic nezmůžou, tak jsem aspoň sedm vostrejch nasluhoval.
Nejraději vzpomínám, jak mě na čtrnáct dnů přidělili jako výpomoc k babce ke koním. Seděla na kozlíku ve vysloužilým svetru, po ruce lahváč, spokojeně pokuřovala a mudrovala, jak se těší do nebe, až umře, akorát prej že neví, esli jí tam rozměněj pětistovku. A měla farářovi za zlý, že jí kloudně nevysvětlí, jak ten posmrtnej život vypadá, a že má strach, aby tam vyšla s důchodem. A já povídám, babi, smrt, to je fenomén, to narážíte na těžkou filozofii. A ona, tak na to sem, mladej, eště nenarazila. Já vždycky večer, když jdu krmit, tak narazím akorát na vožralýho souseda. Ten je každej den vožralej jak carskej oficír. A po chvíli zas bědovala, jak je ten život hroznej a poď, vojáčku, dáme pivo, sváču. Tak povidám, že si ve vsi koupím salám, a babča, ser na salám, je to samá mouka, prubni tuhle kus poctivýho domácího špeku, a chleba si taky peču sama. Po sváče ubalila cigáro, a chceš taky umotat válec? A já, že nekouřím a ona, že mám recht, že je to blbej zlozvyk. Ta bába byla boží.
Největší část vojny jsem strávil v Těchoníně v Orlických horách. Stavěli jsme tam ještě asi s třiceti zedníkama vojenskej výzkumák. A právě tam se přihodilo veliký neštěstí. Byl tam jeden voják, kluk slušnej a citlivej, a  ten měl mladičkou ženu a malý dítě a na Vánoce ho nepustili domů. A ten kluk se z toho zbláznil. Přelomilo se mu to v palici a beze smyslu začal kolem sebe střílet. Zabarikádovali jsme se na cimrách plechovejma almárkami a ten nešťastník zběsile střílel do dveří a my jen koukali, jak se kulky zarejvaly do stropu a do zdí nad našima hlavama. Zastřelil sedm lidí a pak i sebe. Odnesli to samý nevinný. Ten lampasák, co mu opušťák nepovolil,  zrovna v klidu chlastal v hospodě. Tenkrát jsme o tom neštěstí nesměli domů napsat ani zmínku, zarazili nám dopisy. Jaruška hned poznala, že je nějakej průšvih a měla o mě strach. Naštěstí jsem to ve zdraví přežil, ale měli jsme s klukama namále… Když jsem byl na vojně, psali jsme si s Jaruš dva až tři dopisy tejdně. Ona byla v tom psaní pilnější a velmi důsledná. Díky tomu máme všechno v tý době detailně zdokumentovaný: jakou měla Jarky ségra Alena veselku, jaká byla zabíjačka, jak švagr, co byl u paragánů, při lítání na Raný skočil do lomu a zlomil si nohu. Ty dopisy mi Jarušku připomínaj víc než celý slavný video. Jsem přesvědčenej, že sílu psanýho projevu nic nenahradí.
Po vojně jsme se nastěhovali do domečku babičky Ladrový a zkusili jsme spolu žít. Po šesti letech známosti jsme se s Jaruš dne 19. července 1975 vzali.“

Foto rodinný archiv Zdeňka Ladry.
Připravila Květa Tošnerová.