Pan ředitel pokračuje vyprávěním a své mimoškolní činnosti na Peruci, zejména o své spolupráci s místním Sokolem.

= Z mých pamětí =

(část Peruc)

Karel A. Kučera

9. pokračování     

X.

V roce 1921 zvolila mě valná hromada Sokola za člena výboru. V jednotě jsem byl pověřen úkolem vzdělatele a současně úkolem režisera divadel. odboru. Jako vzdělavatel jsem měl před šikem příležitostné psomluvy a při schůzích člen. Přednášky. Tak při členské schůzi 17.dubna t.r. Rozvedl jsem „Některé myšlenky sokolské“ a 21.června promluvil jsem thema „Od Bílé hory na Staroměstské náměstí.“ (Totéž jsem přednášel v Jednotě v Podbradci).
Na 6.srpen jsem připravil Stroupežnického divadelní hru „Paní mincmistrová“, při níž paní mincmistrovou zdařile sehrála paní Franková, sestra pí doktorové Zemanové. Dačického úchvatně sehrál pan Maněna, podúředník dráhy z Loun, jako host. Před představením měl jsem úvodní slovo, k němuž jsem poučil „Paměti Dačického“. 28.srpna jsem přednášel při členské schůzi „O Aloisu Jiráskovi“.
Při oslavném večeru dne 28.října t.r. na památku stoletých narozenin politického buditele K.H.B. Přednášel jsem „O Karlu Havlíčkovi Borovském“ (v Sokole). Tutéž řeč jsem měl tiho dne dopoledne v Telcích a 31.října ve Stradonicích.
K Sylvestrovské zábavě v Sokolovně jsem napsal zvláštní deklamaci o životě v obci před dávnými časy a dobou přítomnou.
K žádosti starosty Sokola Josefa Kořínka ujal jsem se zpracování „sokolské kroniky“ od založení jednoty až do přítomné doby. Byla to práce velmi obtížná, poněvadž se potřebné prameny ku zpracování těžko sháněly. Čistopis kroniky napsala sestra Irena Sekerová.

Spolek pro postavení pomníku ve válce padlým a zemřelým požádal mě, abych při odhalení pomníku na náměstí v Peruci v roce 1922 proslovil uvítací řeč, což jsem ochotně učinil. Slavnostní řeč měl školní inspektor Josef Rybka z Loun.

V roce 1922 a 1923 jsem připravil v Sokole několik zdařilých divadelních představení (Jirásek „Lucerna“,- „Otec“, Šamberk, - „Josef Kajetán Tyl“ a j.).
Před Šamberkovou hrou došlo mezi mnou a starostou Sokola J.K. k rozporu ve příčině obsazení úlohy (r. 1923). Týž žádal, abych jeho synu Vlastovi přidělil delší úlohu než úlohu herce Volného v uvedené hře. Upozornil jsem starostu, že obsazení hry se stalo po zralé úvaze o zdatnosti členů. Týž potom rozhodně prohlásil, že jeho syn „psa“ hráti nebude a také nehrál. Potom si starosta Sokola osoboval právo zasahovati do vzdělávacích podniků v Sokole.
Sestra I.S. Se snažila urovnati „rozladění“ mezi mnou a starostou Sokola, ale než k tomu došlo, zemřel starosta K. a tak nedorozumění urovnala Smrt.
Když nato i členstvo Sokola bylo liknavé k docházce zkoušek na divadlo, a přicházelo do zkoušek velmi pozdě (dávalo přednost zábavám v polit. Organizaci), a nechávalo mne čekati celé hodiny na zahájení zkoušky, uznal jsem za nutné složiti úkol režisera. Někteří dobří a osvědčení herci (bratří Slivoň a Volák) snažili se získati mě opět za režisera. Důsledně jsem odmítl, a zůstal jsem mimo divadelní kroužek. Přispěly k tomu také útoky a pomluvy se strany bratrů, organisovaných ve straně živnostenské a národně sociální. Jinak jsem však činnost vzdělávací podporoval. Tak jsem ve členské schůzi Sokola dne 27.října 1923 promluvil „O významu pětiletého trvání naší státní samostatnosti“, a dne 7.března 1924 „O názorech presidenta T.G.M.“Mimo to jsem získal ku přednášení v Sokole věhlasného cestovatele E. S. Vráze.
Po hrubém anonymním dopise o vánocich roku 1924, jehož pisatelem nebo inspirátorem byl určitě také „bratr Sokol“, jsem úplně zanechal činnosti v peruckém Sokole, v němž již se uplatňovala politika a nevraživost náboženská.
Činnost vzdělávací se na Peruci soustřeďovala především v Sokole. Pouze k významným podnikům osvětovým dávala podnět místní komise osvětová za mého předsednictví. Pokud se pamatuji, promluvil jsem v zastoupení komise na náměstí dne 26.července 1924 „O desetiletém výročí počátku válka světové“, předtím jsem na tomto místě po dvakráte promluvil „O Husovi“ v jeho památných dnech. Slavnostní řeč jsem měl také na táboru lidu v Dřičicích (Hus a lidstvo).
Při jednání o společné oslavě Husově ve schůzi dne 28.května 1925 napadl mě jako předsedu komise, dosud mně neznámý želez. zřízenec Vostrý, zástupce legionářů, hrubým a neomaleným způsobem v tom smyslu, že v tom roce legionáři sami oslavu provedou. Upozornil jsem ho na pokyny okres. sboru osvětového ve příčině důstojné jednotné oslavy Husovy. Když však útoky řečníka neustupovaly, ukončil jsem schůzi Přítomní účastníci odsuzovali tohoto člověka, zřejmě naštvaného, Byl do schůze vyslán od těch, jimž v rozháraných poměrech politických záleželo více na polit. stranictví než na soudržnosti národní. Osvoboditelská legenda terorisovala celý náš národní život!
Brzy po schůzi byl v deníku legionářském „Národní Osvobození“ čís. 177 uveřejněn urážlivý článek „Podivná práce osvětová“, v němž zase „perucký anonym“ mně vytýkal, že „štvu proti Husovi“ (drzá lež!), a oni jako pokrokovci nepůjdou k „zarytému katolíku“, aby organisoval oslavu Husovu.
Jako čestnému člověku nezbývalo mně nic jiného, než odejít z tohoto sdružení. Domnívám se, že k tomu valně přispělo moje politické nazírání. Národní Demokracie byla u stran socialistických nenáviděnou stranou v národě, neboť to prý byla podle výroku „Osvoboditele“ pathologická sedlina! Všude se stavěl na odiv zahraniční odboj, a domácí odboj se zúmyslně tupil. Legionáři rázu Vostrého a Špuláka měli „sólo!“

PS. Text pana ředitele Kučery jsem prostě přepsal, bez zásadních úprav a oprav, v pravopisu doby, ve které byly paměti psány. Ředitel Kučera na dalších řádkách zabrousí do politiky. Píše o práci v peruckém zastupitelstvu, v Církvi Československé a problémech se živnostníky.

Pokračování příště