Tak jsem splatil jeden z mnoha turistických dluhů v našem krásném Česku. Ačkoliv jsem byl v Hřensku několikrát (poprvé asi před 55 lety), nikdy jsem nedošel až na Pravčickou bránu. To se povedlo až letos.

     Není to tak úplně pravda, ještě před 50 roky bych se mohl projít přímo po bráně, ale i tak jsem si ji mohl prohlédnout ze všech stran. Pracovní dovolenou u mne trávil můj syn a jeden den věnoval krásnému výletu, na který vzal i mne. Jela samozřejmě jeho přítelkyně Hanka s dcerou Martínkou a ta měla  s sebou kamarádku Amálku. Posledním členem výpravy byl i pejsek Kaštánek. Součástí výletu měla být i plavba lodí po Labi a tak jsme vše museli zkombinovat tak, aby vše vyšlo. 
     V úterý ráno jsme vyjeli z Peruce a před desátou zaparkovali na parkovišti u Klapáče ve Hřensku. Odtud nám jel autobus na Mezní Louku, kterou jsme si vybrali jako start pěšího pochodu k Pravčické bráně. Den byl teplý a na obloze se pomalu přavalovala lehká oblačnost. Prvý kilometr do pískovcových skal, jehel a převisů byl mírně náročný, ale pak se již šlo téměř po vrstevnici. Cestou jsme potkávali v obou směrech mnoho dalších turistů, krásné vycházkové počasí je pozvalo ne procházku stejně jako nás. Cestou si zejména holky četly mnohé naučné tabule, které nás seznamovali se vznikem a existencí Českého Švýcarska. Bylo skutečně krásné a úžasné procházet kolem těchto výtvorů matky přírody. A kolem krásný, zejména smrkový a borový les.
Po poledni jsme přišli přímo pod svah, nad kterým se tyčil světoznámý pískovcový útvar. Já netušil, že je Pravčická brána tak vysoko nad údolím Ploučnice. Navíc se opravují přístupové cesty vzhůru a tak, zejména starším lidem, dal závěrečný výstup, někdy po více než půlmetrových schodech, zabrat. Vše jsme zvládli a čekala nás pokladna u Sokolího hnízda. Neřeknu platit za vstup na vyhlídky a přímé okolí brány, ale nemalý peníz musí dát i ten, kdo si chce jen natočit čistou vodu, nebo odskočit na WC. (Pokud jdou peníze na obnovu záplavami a sesuvy poničeného Hřenska, dá se to ještě pochopit.) Holky se se mnou rozhodly zdolat všechny vyhlídky, které jsou ještě o několik desítek metrů výše než hřbet Pravčické brány. Byl odsud krásný výhled na pískovcový oblouk, ale i na další skalní útvary a stěny v širokém okolí. V lese se kousek leskla Ploučnice a v dáli i Labe. Jen do dálky nebylo moc vidět pro lehký opar, který ale zaručoval stálé počasí.
U brány a v jejím okolí jsme zůstali více než hodinu, pak nás čekal rychlý sestup dolů do Hřenska, abychom stihli loď. I cesta k silnici byla příjemná, zpočátku po pěšinách pod skalami a poté po kamenité cestě v krásném čistém lese (na Peruci České lesy tvrdí, že les čistý být nemá). Poslední kilometr devítikilometrové procházky vedl po asfaltu, ihned jsme usedli do auta a já za volant. Ten Renault ale brzdí! Mí spolujezdci několikrát při průjezdu ucpaným vietnamským tržištěm letěli dopředu (omluva). Tato část nábřeží Ploučnice je krásně opravená, ale jinak příšerná. Ale Hřensko potřebuje peníze a tak si do ulic pustilo sádrové trpaslíky, hadry a boty všeho druhu a nevím co ještě. U přístavu jsem posádku vysadil a pokračoval do Děčína, k cíli plavby výletníků.
Do Děčína jsem v 70. letech jezdil často, dnes se dosti změnil, ale přístaviště jsem našel. Chtěl jsem se podívat do Růžové zahrady a ke krásně opravenému zámku (dlouhá léta sídla armád všech druhů a národností). Měl jsem však hlad. Ihned nad nábřežím jsem viděl ceduli Svijany a majitel mě doporučil kebab od souseda Chorvata, tak jsem neodolal a dal si. U stolů seděli a střídali se zajímaví lidé, nakonec těch Svijan bylo více a já jsem si místo poznávání města příjemně pokecal. Blížila se pátá odpolední, čas příjezdu zbytku výpravy, tak jsem sestoupil zpět k Labi. Za chvíli se objevil Poseidon, přirazil k molu a Hanka, Amálka, Kaštánek, Martínka a Mirek vystoupili na břeh. Rozjeli jsme se k domovu (já samozřejmě neřídil).
Byl to moc krásný a povedený výlet s příjemnou partou. Zase si musíme někdy někam vyrazit.

FOTO Účastníci zájezdu

FOTO Krásné České Švýcarsko