Pamětníci jistě znali truhláře pan Krupku, který bydle v roháku v prvé ulici v Edenu na Peruci (později samoobsluhu, holičství, spořitelna). K němu jezdíval jeho vnuk Zdeněk Ladra, známý lounský malíř. Nedávno vyprávěl pro Svobodný hlas příběh svého života a s jeho svolením i díky redakci týdeníku jej v sedmi pokračováních předkládám i vám.

To nádherný podzimní čpění s troškou hnití, taková je vůně mýho dětství

V pražské Galerii Pecka vystavoval Zdeněk Ladra. Šestadvacet roků žijeme v jedné ulici, ale spřátelili jsme se teprve loni, když jsme jeli do Prahy na výstavu Zdeňka Sýkory v Mánesu. Od té doby mě Ladra nepřestává fascinovat. Důvěrnou znalostí Lounska, jímž se doslova prosaměl. Náruživostí, s jakou duši krajiny vtěluje do obrazů. Upřímností, s níž každému naservíruje svou pravdu.  . A taky tím, jak žitou samorostlou mluvou intuitivně vyhmátne jádro, protože nic míň ho nezajímá... Požádala jsem malíře, aby se podělil o svůj životní příběh. Potěšilo mne, že svolil. Vydejme se tedy spolu se Zdeňkem Ladrou za jeho nejstaršími a nejsilnějšími  zážitky.

„Jsem na Peruci na dvoře u dědy. Drobný školkový capart. Mám červený kamaše, červenou čepici. Děda má krocana, velkýho jak dětský kočárek, dvakrát většího než já. Zvíře mě zmerčilo, skočilo na mne a už mě rychtuje. Ležím na zemi, řvu, hubu plnou písku. Děda čapne sekyru, hned s krocanem na špalek a prd, krocan hlavu dole. Druhej den je z něho slavnostní oběd.
A další silný zážitek, taky u dědy. Jsem maličkej a hraju si na písku. Najednou vodvírají vrátka dvě cikánky. Takový ty echtovní, hodně prsatý, v kytkovanejch sukních, brokátový halenky. A prej chlapečku, vokaž nám babičku, chcem koupit vajíčka. Jedna jde se mnou do kuchyně, druhá okouní na dvoře. Babička otvírá špajz, tam sto vajíček, a kolik jich chcete, no tak pět, paňy. To už na dvorku divoce kdáčou slepice, lítá peří, bordel, kroucení a křupání krků. Babička volá, táto, táto, kradou nám slepice. Děda popadl bejkovec, přibíhá ke vrátkům, zamyká, a tím bejkovcem ty zlodějky tříská a řve, vy svině zlodějský. Ženský ječí a řvou a plazí se ve slepičincích a do toho křičí babička, táto, tatínku, nech je, dyk je zabiješ. Děda je úplně zvixoval, že na nich rozsekal sukně. Pak smotal bejkovec, odemkl a řekl, táhněte, a můžete si na mě jít stěžovat. V životě už se mu nic neztratilo. Tyhle lidi tam už nikdy nepáchli. A to v tý době tábořili za vsí nad dnešní Benzinou.
A ještě jeden obrázek. Děda truhlář dělal i rakve. Ještě nenatřený je měl na půdě. Pro mě s bráchou to byly vlastně takový necky z bílýho dřeva, jedny hlubší, druhý mělčí. Nanosili jsme si do rakve piliny a koťata, a vesele jsme si tam hráli.
Dědeček míval vlčáka Césara.  Dával mu popruhy a zapřahal ho do žebřiňáčku. Pes tahal trávu, burgán, chrást. Občas mě s bráchou posadil do žebřiňáčku a pes nás táhl. Byl to takovej nádhernej oddanej trouba. Měl boudu vystlanou ořechovým listím, to aby se ho nedržely blechy, a pěkně po něm voněl. A já k němu do boudy chodil pěkně po obědě spát. Hřáli jsme se navzájem. Ten pocit toho zvířecího tepla, který jsme si předávali, byl nádhernej. Umřel ve třinácti a mně bylo taky třináct. Pochovali jsme ho s dědou za včelínem.
Moc rád jsem courával v peruckým parku, úplně nejradši na podzim. Naše školka byla hned vedle bytu malíře Emila Filly. Já chodil do školky a za zdí maloval Filla. Chodili jsme na procházky po parku, brodili se listím. A ta vůně. Kam se serou všechny dijóry a adidasy. To nádherný čpění s troškou hnití. Ta vůně, to je na celej život. Les voní. Voda voní, voní řeka. Ale nejvíc mi voní tohleto čerstvý spadaný listí. A každej podzim si připomínám vůni mýho dětství.
Tenkrát jsme to listí sbírali do pugétů a měli malovat. A já se s tím už tenkrát nepáral. Na papír jsem vylil červenou barvu, otiskl na druhej papír, přidělal šťopku, a bylo. Všichni ostatní mastili ten svůj jeden list a já jich měl takhle namalovanejch hned dvacet. A ve školce jsem měl symbol domeček, je to zvláštní, jaký blbiny si člověk pamatuje…
Fillovi jsem moc nevídal. Akorát si vybavuju jejich tmavý veliký auto. A historku s dědečkem. Děda jednou panu Fillovi dělal nějaký police. Když odvedl práci, pan profesor spokojeně povídá, chcete za to zaplatit, nebo byste si radši vzal nějakej můj obrázek. A praktickej děda povídá, chci hotový peníze. No a od těch dob nemáme v rodině obraz od Filly...“

(pokračování příště)
Část 1.
Část 2.
Část 3.
Část 4.
Část 5.
Část 6.
Část 7.

Foto rodinný archiv Zdeňka Ladry
Připravila Květa Tošnerová