"Bez psa, je život pod psa". Tak tato slova si neustále opakuji kdykoli pří procházce potkám psa se svým pánem.

Ještě se ohlédnu a se slzou v oku pokračuji dál, ale hlavně sám. Sám ! Také jsem absolvoval každodenní vycházky se psem. Jak už to v životě chodí, velel on. Cindy, tak se totiž jmenovala. Ač vzrůstem trpaslík, vše doháněla svou bojovností v roli lvice. O nějaké výchově  nemohla být ani řeč. Tak jsem tedy po marných pokusech s výchovou psa, byl sám převychován a dostal tak svoji novou šéfovou. 
    Je  pravdou, že bylo pár světlých výjimek, kdy mne Cinda sama povýšila do funkce vedoucího teamu a trenéra.  Jen na chvilku a to ještě za přítomnosti nějaké návštěvy. Vždy jsme spolu dávali k pobavení návštěvníků několik svých kousků a triků.
Jako vždy jsem zaujal pozici vlastní všem psům a to  na všech čtyřech. Potom už stačilo jen zavolat "Cindo vlez mi na záda". S radostí a s úsměvem v očích přiběhla a ladným skokem dravé šelmy skončila na mých zádech, kde zaujala pozici ležícího střelce. Svou malou hlavu mezi tlapkami mi dávala na můj krk a slastně funěla do mých vlasů. Po očku sledovala okolí, jaký má úspěch. Když býval, přijala ode mě ještě jeden a vždy poslední signál "Cindo, pozdrav všechny". Zvedla hlavu a začala pěkný koncert, až jsme všichni málem ohluchli. Pod hrozbou a slibem hrsti piškotů opouštěla nerada naše jeviště. Mně zase na dlouho opustila role trenéra i pána.
Cindy vymýšlela naše aktivity, určovala čas vycházek a to i někdy o půlnoci, štěkajíc psí řečí: "Když nemůžu spát já, tak nebude spát nikdo". Mě odsoudila do funkce hlavního zásobovače a nákupčího psí potravy. "Bez piškotů se ani nevracej", stačila za mnou štěknou, "A dones nějakou dobrůtku".
Na jedno bych málem zapomněl. Kdykoliv jsem  se konečně usadil na svoji oblíbenou židli v kuchyni, tak Cinda čumáčkem rozrazila dveře a s rozběhem skončila u mne na klíně, načež se přitiskla jak klíště a jemným funěním začala usínat. Takto jsme spolu trávili mnoho večerů. Já, coby Cindin pelíšek, Cinda jako moje peřina.
Tak plynul čas. Jednou večer opět usedám na svoji  židli a pozoruji škvírou u dveří, zda se neobjeví psí čumáček. Také přes sklo dveří jsem neviděl Cindin obrys. Nic. Zkouším volat  ,,Cindo, kde jsi". Pomalými kroky přichází, usedne přede mne, zvedá svoji hlavu a upřede svůj zrak na mě. Naše oči se setkaly a já poprvé zahlédl v očích naší Cindy smutek. V těch jejích očkách se dalo najednou číst jak v nějaké knize. Nevím co se v té chvilce stalo, také to dodnes nemohu pochopit. Jako zhypnotizován, či v nějakém stavu, který se nedá ani nějak vyjádřit, ale musí se prožít, aby člověk uvěřil, jsem si začal z těch očí číst to co tam bylo napsáno.
     ....Můj život trvá 10 až 15 let. Každé odloučení od Tebe mi působí smutek. Pamatuj! Ty sis mě pořídil. Dej mi čas abych pochopila, co ode mne chceš. Důvěřuj mi, nikdy Tě úmyslně nezklamu, nehněvej se na mě dlouho a za trest mě nezavírej. Ty máš své přátele a zábavu. Já mám jen Tebe. Povídej si se mnou, i když Tvým slovům  úplně nerozumím, stačí mi, když slyším Tvůj hlas.  Uvědom si, že když mě biješ, mohla bych Tě hravě kousnout, ale já to neudělám. Jestli jsem někdy při práci špatná, dělám chyby, nebo jsem líná, uvažuj: třeba mi není dobře nebo jsem unavená. Starej se o mne, jsem-li stará. Také ty jednou zestárneš. Bud v mých těžkých chvílích vždy se mnou. S Tebou je pro mne všechno lehčí. A až se můj čas naplní, nenech mne trpět. V případě nutnosti skonči mé trápení včas, jen Tě prosím, zůstaň v téhle chvíli se mnou...
Jakmile jsem dočetl, Cinda se zvedla a odešla na svůj pelíšek, žádné mazlení. Následující dny a roky probíhaly jako předtím. Ona velitelka, já pobíhal kolem ní. I když jsem se častěji koukal upřímně Cindě do očí, tak se v nich nikdy už nedalo nic číst. Stále ten šibalský pohled a úsměv, vyvést mi nějakou tu lotrovinu.To jí vydrželo až do konce jejího života.
Jednu listopadovou neděli dopoledne opět se přišla podívat do kuchyně, všechny nás spočítala a odešla se zase natáhnout do svého pelíšku, kde posléze usnula věčným spánkem. Odešla, vydala se na dlouhou cestu. Na cestu, která nikde nezačíná, a nikde nekončí. Ona sama ví, že s ní stále kráčíme v našich vzpomínkách.
Cindy byla zatím můj poslední pes. Neříkám, že už psa nechci. Právě naopak. Zatím přes svůj plot komunikuji se sousedoými štěnětem Bárou. A jde nám to docela spolu dobře. Já vyprávím, Bára sedí a naslouchá. Vím že mi rozumí, tak jako kdysi moje Cinda..
Smyslem našeho života není pes, ale dává našemu životu smysl. Je to také živý tvor této planety a náš společník. Tak si ho važme a chraňme je. Jsou přeci rovnoprávní členové naší rodiny.
Tak znovu, jak stále každému říkám "Podívej! Bez psa je život pod psa".

Petr Červenka   Brandýsek-Olšany