Na další výlet s vnučkami jsem se vydal pěšky do sousedních Stradonic. S různými zacházkami to bylo tam a zpět necelých 10 km. Prošli jsme však pěkný kousek lesa, ve kterém byla sem tam neporušená místa současnými správci.

    Vydali jsme se kolem muzea, přes zámecký park na Krásnou vyhlídku. Pojďte, chcete-li, s námi.  S úctou jsme se stavěli u posledních tlejících zbytků dvou stromů, borovice a dubu, léty srostlých a spojených krásným jménem Milenci. I dnes je zde živo, ve hromádce bývalého dřeva se usídlili velcí lesní mravenci. Pokračovali jsme zbytky modřínové aleje, kudy vedla cesta pro kočáry peruckého a libochovického panstva. Dnes by zde projel maximálně terénní vůz. Z vyhlídky byl výhled na zamlžené České středohoří Přesto jsme si řekli, na kterých kopcích jsme již byli.
Pokračovali jsme dále, ale oproti mé velikonoční vycházce  jsme šli rovně, směrem k perucké osadě Chraštín (Chrastín). V místech odbočky jsme viděli hromady vytěženého dřeva, mnohé stromy, které jsem na jaře fotil dnes již díky novým loupežníkům nežijí. Bývalý vládce tohoto lesa, loupežník Mac byl proti nim andělem strážným.
     Po mírném klesání jsme dorazili k prvým chatám osady. Minuli jsme statek i bývalou hospodu pana Černého. Pro vnučky znělo jako z pohádky vyprávění z mého dětství. V 50.letech, kdy o volných sobotách nikdo ani nesnil, maminka v neděli udělala oběd na 11.hodinu a vyrazili jsme na rodinný výlet. U Černých hráli dvě harmoniky, táta si dal pivo, nám koupil limonádu z porcelánovým uzávěrem a kulatý preclík z provázku.  Byla to nádherná rodinná i sousedská pohoda. Jezdili sem i výletníci až z Ústí. Prošli jsme Chraštínem, holky samozřejmě přes můj zákaz musely ochutnat vodu z každého pramenu a studánky a pokračovali pod Havírnou do Stradonic. Děvčata se podívala, zda na chalupě není jejich druhá babička, paní hostinská nám ochotně v zavírací den dala limonádu a pivo a vydali jsme se zpět. Příjemným osvěžením byla koupel ve stradonickém rybníku a za ním jsme již vstoupili do Macova dolu (nebo Lázní). Podívali jsme se na pěšinku, která vedla k bývalé Čertově lávce, po druhém břehu jsme minuli bájnou kamennou podkovu na konci velké sypané hráze také bývalého jezera. Po přechodu těžké rány, kterou lesu zasadily před více než 20 lety stavitelé potrubí pro plyn a ropu, jsme přišli k renovované studánce se železitou vodou. I zde se holky osvěžovali až do chvíle, kdy na ně ze studánky vykoukla vyděšená žába. A to už nám zbýval jen kousek cesty podél potoka a kolem bývalého mlýna na koupaliště, kde jsme v horkém dni  zůstali až do večera.