Paní Halamová nám dala k dispozici článek o perucké malířce Aloisii Halaburdové, známé pod jménem ALHAL. Článek byl již uveřejněn v Peruckém zpravodaji, nyní si jej můžete, doplněný o několik obrázků, přečíst i vy.

Lojzka byla hodná „holka“,

říká o malířce Aloisii Halaburtové z Peruce (uměleckým jménem Alhal) pamětnice paní Marie Havlíková (1920).

9. června jsme si připomněli 120. výročí narození této zajímavé osobnosti. V Biografickém slovníku okresu Louny Zdeny Patrovské a Bohumíra Roedla, vydaného roku 2000, se o Aloisii Halaburtové píše: Malířka, nar. 9. 6. 1888 v Peruci, v letech 1911 – 1917 studovala Uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Spolupracovala na výzdobě Kramářovy vily v Praze (1917 – 1918) a na výzdobě kostelíku v Budči (1925 – 1927). Roku 1926 se zúčastnila výstavy dekorativního umění v Paříži. Vydala učebnici Škola kreslení. Působila jako odborná učitelka na Peruci…
A právě tato zmínka překvapila paní Havlíkovou, bývalou učitelku na perucké škole. Myslí si, že na Peruci Lojzka nikdy neučila, a dále pak loví ve svých vzpomínkách: „Pracovala jako učitelka, to ano, ale v Jedličkově ústavu v Praze. Měla ty postižené děti velmi ráda. A děti vůbec. Všechny ji milovaly, i ty naše. Bydleli jsme totiž v jednom baráku. Ona v přízemí a my v patře. Dříve, než jsme s manželem od ní dům koupili, obývala jej celý sama. V přízemí měla byt, v patře výstavu svých obrazů a na půdě pracovala – tam měla ateliér. Často našim dětem vyprávěla takové hlouposti – třeba,jak měla v klobouku zmiji – a ony ji dychtivě naslouchaly.
    U svých vrstevníků byla oblíbená. Byla to nadšená sokolka – navrhla a spolu s ostatními děvčaty (pamatuji si jenom Preizlerovou a její nejlepší kamarádku Sekyrovou) vyšila sokolský prapor, který užívají peručtí sokolové dodnes. Ta Sekyrová učila v Peruci domácí nauku (ruční práce), tak možná s ní si to učitelování zaměnili. Lojzka byla hrozně šikovná na ruční práce, uměla i tkát. Také byla aktivní v červeném kříži. Nikdy nebyla lakomá, všechno rozdala. Dokonce i ty své obrazy. Jeden obraz Pivoňky dlouho visel i v lounské nemocnici na interně – ten darovala panu doktorovi. Dokud měla peníze, pomáhala, kde bylo zapotřebí.
    Její rodiče byli zámožní, tatínek byl okresní školní inspektor na Smíchově v Praze, dědeček byl řídící učitel tady na Peruci. To byla ještě škola v nynějším zdravotním středisku. Měla dva bratry – jeden byl profesorem na Gymnáziu v Klatovech a druhý advokátem v Praze na Smíchově. Konstantin Biebl byl její bratranec, matky byly sestry. Často sem do Peruce za ní i se svým přítelem Karlem Konrádem jezdíval. Také ji často navštěvovala jeho maminka, Lojzky teta. Nikdy se neprovdala, děti neměla. Žila bohémským životem. O svých láskách nemluvila, ale často zmiňovala svého profesora Beneše ze školy v Praze, kde studovala. Možná osudová nenaplněná láska. Měla od něj porcelánovou kočku…
    Asi tak ve svých třiceti až pětatřiceti letech dostala španělskou chřipku, celý zbytek života potom dost marodila. Nejhorší ale bylo, že strašně kouřila – stovku denně. Měla na cigarety takovou dlouhou špičku. Na svou nemoc brzy dostala důchod, 600 korun. Nebylo to moc, a tak si různě přivydělávala. Malovala kulisy pro zdejší ochotníky, u rybníka Majlantu pod Perucí, kam se dříve chodívalo koupat, měla malou chatku krásně pomalovanou ornamenty a tam v létě hrála dětem maňáskové divadlo. Její ornamentální kresby také byly na stěnách ve škole a v sokolovně. Hrozně ráda kreslila takové ty moravské motivy, ptáčky a podobně. Na krajinky moc nebyla.
    V posledních letech života už jenom vysedávala v přízemí u okna a vykuřovala. Díky svému zlozvyku dokonce i dvakrát vyhořela. Obrazy, které nerozdala, shořely. Začala mít problémy s penězi, narůstaly jí dluhy, hlavně za elektřinu. Nakonec musela svůj dům prodat. Byla ráda, že jsme ho od ní koupili my. Říkala: „V kantorských rukách barák byl, do kantorských ho prodám.“ Můj manžel Miroslav Havlík byl totiž také učitel a později ředitel v perucké škole. Neměli jsme celý obnos peněz za dům, a tak jsme jí měsíčně spláceli dohodnutou částku. K jejímu důchodu to bylo jako na přilepšenou. Do poslední chvíle jsme se o ni starali. V 77 letech ji vypověděly službu nohy a po dvou dnech, 15.1.1967 v nemocnici v Lounech zemřela. Pohřbená je na peruckém hřbitově.“
Své vzpomínání ukončila paní Havlíková slovy: „Byla to moc hodná holka, dobrosrdečná. Moc štěstí si ale v životě neužila.“
Alhal se také podílela na výzdobě Karafiátových Broučků (1933) v komerčně úspěšném titulu předního vydavatele literatury pro děti a mládež Edvarda Fastra – osobnosti lounské kultury.

Helena Halamová

I já si dobře vzpomínám na peruckou akademickou malířku, na jeji okno v Sokolské ulici s dřevěnou krabičkou plnou cigaret a druhou už jen s vajgly. A hlavně si ji pamatuji z výzdob plesů, zejména Červeného kříže. Moje maminka byla třicet let předsedkyní ČSČK na Peruci a tak jsem na sále U Matějčků také pomáhal. Alhal ve svém věku pracovala na štaflích za lahvičku Becherovky a stovku cigaret. A její výzdoba byla vždy skvělá. Bylo by zajímavé sehnat a zapůjčit si její díla a uspořádat Aloisii Halaburdové na Peruci výstavu.
Obrázky: 1. Návrh sokolského praporu
2. Vyšívání sokolského praporu
3. Vyzdobený list sokolské kroniky
4. Ilustrace k Broučkům
5. Hrob rodiny Halaburdů (bohužel jméno ALHAL zde není uvedeno) 
Za redakci PS M.B.