21.8.2007

I když bývá dovolená dlouhá, jen někdy mne vyjde den na celodenní výlet. A letos to vyšlo, tak jsem po dvou letech zajel do Prahy na celodenní procházku.

     Pan malíř, který trávil poslední léta svého života na Peruci, se narodil před 125 lety ve Chropyni na Hané. A právě k tomuto výročí připravila Národní galerie retrospektivní výstavu v Jízdárně Pražského hradu. Jistě již všichni víte, že se jedná o Emila Fillu. Příští rok to bude již 50 let, co je otevřena Pamětní síň v jižním křídlem peruckého zámku, ve které jsme za tuto dlouhou dobu mohli vidět mnoho Fillových obrazů. Dříve byla expozice o mnoho bohatší a více vypovídající o jeho díle, ale i dnešní skromná ukázka stojí za návštěvu. Věřím, že příští výroční rok využije lounská Galerie B. Rejta ke kvalitnější výstavě a hlavně vzpomene Emila Fillu a jeho pobyt na Peruci.

     Ale zpět do Prahy. Chtěl jsem jet původně vlakem, ale pro výluku Masarykova nádraží jsem použil autobus. Vystoupil jsem na Hradčanské před devátou hodinou, Jízdárna otvírala až v 10 a tak jsem se vydal na Hrad. Uvědomil jsem si, že nyní, když Svatovítská katedrála opět patří státu, mohu ji navštívit zdarma a dokonce i vystoupit na její věž. Byl jsem tam kdysi jako dítě a tak jsem neodolal. A těch více než 200 schodů stálo za to. Pohled na Matku měst, naší stověžatou Prahu je vždy úchvatný. Když to srovnám s loňským pohledem na Paříž z Eifelovky, je ten pražský neporovnatelně krásnější. Ale blížila se desáta, je sestoupil z výše a zamířil za panem Fillou.

      Ve výstavní síni se samozřejmě fotit nesmí, takže v mém foto albu vidíte jen plakát výstavy. A ta je velkolepá. Je řazena chronologicky, a tak jsme prošel od počátků lyrické malířovy tvorby, přes různé kubistické fáze jeho vývoje jak obrazů, tak i plastik. Plastičnost je znatelná i na mnohých obrazech, kde malíř přidává na plátno drobné předměty (např. náhrdelník). Značná část je věnována i jeho tvorbě, inspirované ženským tělem a cyklům bojů a zápasů. V patře jsou Fillovy kresby na papír, balady, hrůzy prožitků z nacistických koncentráků, studie k obrazům a v samém závěru obrazy nám blízké, panoramata Českého středohoří malované u nás. Obrazy jsou se sbírek galerií z celé republiky, ale i od soukromých sběratelů. Mnohé jsou zde vystaveny poprvé. Chodba je věnována malířovým žákům. Toulal jsem se mezi nádhernými díly přes 180 minut. Byl to silný zážitek.

     Je po poledni a já se vdávám přes Hrad dolů do Prahy. Z Nerudovky odbočuji na Jánský vršek, míjím nejhlídanější velvyslanectví jedné arogantní velmoci a kolem Mikuláše se dostávám na přelidněný Karlův most. Bruncvík je stále na střáži, ale neuhlídá všetečné ruce, ohmatávající populární mosaznou plastiku. Karlův most letos oslavil 650 let a získal své muzeum. Za sochou Otce vlasti na staroměstské straně jsem jej také navštívil. Provázejí zde velmi příjemně křížovníci, je to hezká a zajímavá prohlídka. V kapli mne však došly baterky v mém Olympusu, takže se k základům Karlova mostu musíte vydat sami.

     Prošel jsem kolem zakrytého pomníku Mistra Jana na Staroměstském rynku, stavil se u Kubisty za našim režisérem Fandou (zrovna nebyl přítomen) a inspirován staroměstskými téměř stínadelskými uličkami zamířil po nasycení u Rozvařilů do dalšího muzea. V Muzeu hlavního města Prahy je za Langweilovým papírovým modelem síň, věnovaná 100 letům Jestřába - Jaroslava Foglara. Člověk, který ovlivnil mnohé generace chlapců a děvčat a jehož Rychlé šípy mne díky mé mamince, jeho velké obdivovatelky, provázely od ranného dětství. Dodnes si rád listuji v jeho Mladém hlasateli z přelomu 30. a 40. let minulého století. Čest, kolektivní duch a individuelní síla hochů od Bobří řeky  by se mohla přenést i na současné mládí.

   Moje procházka po krásné Praze a jejích výstavách pomalu končí, mám to pár kroků na Florenc a opět autobusem se vracím do Loun. Musím si na Prahu udělat jeden den volna i v příštím roce. Stojí za to.

FOTO procházka