Po jarní zimě a nevlídném třetím březnovém týdnu se o víkendu opět vrátilo na oblohu sluníčko. Vydal jsem se na malou procházku do peruckých Lázní.

Po obědě v restauraci U zámku jsem se vydal známou cestou kolem kostela a zámku, sešel jsem Svaťák a byl jsem u našeho Oldřichova dubu. Pohlédl jsem do jeho větví a uviděl nabíhající pupeny. Oldřichu jsme rádi, že se i letos zazelenáš.
   Přešel jsem můstek a kolem vodníka a bývalé lavičky vyšel dnes již neznatelnou pěšinou k Vyšákům. Pozdravil jsem se se Sfingou a pomalu sešel ke koupališti a vypuštěnému Mlejňáku. Po propadlém můstku nad rozpadajícím se stavidlem jsem se dostal až k místu, kde před staletími začímalo lesní jezero. Železo zde zbarvuje všechny časté prameny do červena a věřím, že mohlo lidem v době, kdy si přírody vážili, pomáhat.
Za opravenou studánkou se železitou vodou jsem se dostal k rozmetané bájné podkově. Cestou zpátky jsem ještě zahlédl thunovskou mohylu, ale pak mi došla baterka v Olympusu. Pospíšil jsem si teda domů na svoji odpolední kávu.
Jarní les, stejně jako letní, podzimní i zimní stojí za vycházku, stačí jít, zastavit se vnímat zrakem, sluchem, čichem a člověk v sobě cítí pohodu a uvolnění. Půjdete se také projít?
Pokud nemůžete nyní, podívejte se na perucký jarní les mým objektivem .