Byla pátá odpolední a my z náměstí Trocadero začali scházet k Sieně a k Eifelovce. A nyní musím napravit jednu velkou chybu. Všechny udané časy jsou o hodinu nižší, bral jsem je z údajů na fotkách a v Olympusu mám zimní čas. Omlouvám se za zmatení.

     Odpoledne se objevily mráčky a občas spadlo pár kapek. Stejně tomu bylo i v okamžiku, kdy jsme pořizovali první společnou fotku, vidíte na ni většinu účastníků našeho zájezdu. Přešli jsme Sienu a byly pod čtyřmi mohutnými nohami železného obra. Jen se to zde hemžilo lidičkami z různých koutů světa a jejich zájmu odpovídala i fronta na lístky na lanovku. Kolem busty pana Eifela jsme se dostali k pokladnám a zjistili, že se pro velký vítr jezdí pouze do 2. patra. Ale kdy se sem ještě dostanu? Alespoň vyjedu tam. Dvou kabinová lanovka nás jednou nohou vyvezla na plošiny, z kterých již jde věž vzhůru jako jednolitá. Téměř hodinku jsem obcházel, díval se a fotil Paříž na všechny světové strany. Pohled zajímavý, ale zdála se mi nějak plochá a šedivá. My Češi zvyklí na panorama Prahy jsme zkrátka rozmlsaní, Paříž se jí zdaleka nevyrovná. Zde vystupuje pouze město 21. století, Invalidovna, trochu Vítězný oblouk a pařížská hora Montmartre a na kopečku Sacre Coeur. Po chvíli jsem zjistil, že se opět jezdí až nahoru, ale nebyl již čas přestát další dlouhou frontu. Sestoupil jsem do patra prvého a než jsem se dostal, již pěšky dolů, začalo se šeřit a celá Eifelovka zezlátla úžasným osvětlením. Podíval jsem se ještě na relaxující mládež na Maratových polích a již se objevil náš autobus a jeli jsme na večerní procházku na známý až kýčovitý Montmartre.
Minuli jsme náměstí Pigalle a světoznámý noční podnik Moulin Rouge a o ulici dál se vydali vzhůru k našemu poslednímu pařížskému cíli. Nad úzkou uličkou a schodištěm se tyčily věže Sacre Coeur, ale my stoupali vzhůru pomaleji klikatými uličkami. Jak jsme stoupali kolem krámků, plných turistických lákadel, začali se objevovat kouzelné hospůdky. Seděli v nich i před nimi stovky spokojených lidiček, popíjeli, pojídali, bavili se a určitě byli v pohodě. Plné bylo i Divadelní náměstí, jehož spodní konec obsadili typičtí malíři, něco jako u nás na Karlově mostě. I mne jedna moc krásná malířka oslovila a chtěla mne nakreslit, ale kde vzít čas a Eura? Zaujala mne i nejvýše umístěná motorkářská hospůdka, před kterou stálo několik desítek motocyklů a skútrů. Zbýval nám chrám Sacre Coeur na vrcholu. Překvapilo mne, že byl postaven až na počátku 20. století, myslel jsem, že je starší. Jen uvnitř se nesmělo fotit, ani bez blesku. Hned přiběhli mniši a upozornili mne, abych foťák uklidil. Blížila se devátá, správně desátá hodina a tak jsme se šli podívat naposledy na Eifelovku. Ve 22 hodin se rozzářila tisíci záblesků. Nádherný pobyt ve Francii pro nás končil, sešli jsme po schodech, po kterých jezdíval strýček ve filmu Můj strýček již v 50. letech, nasedli do autobusu, projeli nočním Louvrem, zahlédli skleněnou pyramidu, vyjeli branou na nábřeží Sieny a zamířili již na východ.
Loučíme se s Paříží, loučíme se s Francií a věříme, že se sem určitě někdy vrátíme. Po dlouhé noční cestě v autobusu, výborně řízeném panem Ohemem a jeho kolegou, jsme před polednem unaveni, ale spokojeni vysedali opět v Lounech před Kokosem.