Pravidelně otiskuje Perucký zpravodaj vzpomínky pana Josefa Kučery z Černochova, které připravuje paní Jiřina Botošová. I my vám předkládáme toto zajímavé čtení.

  Přečetli jsme za vás 

Doslovný opis bez opravJosef Kučera vzpomíná (1868 – 1942 ) Slavnost Božího Těla vidí Kučera jako „vyvrcholení všech slavností“. Dokonce si posteskne, že děti už ani neví, jaká je to slavnost: „Večer před Božím Tělem přivezla se fůra břízek z lesa a rozdělila se na pět dílů - ku čtyřem oltářům a do kostela. Celá náves se čistě umetla, aby ráno bylo všude čisto. Brzo zrána vzbudily nás tři rány z hmoždýřů a i hudba zahrála budíček. Od čtyř hodin stavěly se již oltáře. Každý se snažil míti oltář co nejpěknější. Když přijížděl kněz, byly vypáleny opět tři rány z hmoždýře a ty se opakovaly při sezvánění do kostela, o pozdvihování a u každého oltáře. Po mši, když kněz odjížděl, vystřílelo se vše, co zbylo.Legenda o vzniku římské baziliky Panny Marie Sněžné byla známa zřejmě i v Černochově. Místo, kde měl být postaven kostel, se v srpnu - uprostřed parného léta - pokrylo sněhem. Kučera vzpomíná také téměř na malý zázrak: „Jedenkráte na svátek Panny Marie Sněžné jsme vezli z Kalce fůru pšenice a zastihla nás bouře. Byla tak chladná, že poletoval i sníh. Můj otec říkával, že nepamatuje, že by o P. Marii Sněžnou byla taková zima a že by poletoval i sníh.         Na vánoční svátky se těšily děti snad od nepaměti, i když nedostávaly hory dárků. Kučera si pamatuje, jak si před Vánocemi na dveřích škrtal čárky, aby věděl, kolik dní zbývá do Štědrého dne. V podstatě šlo o předchůdce dnešních adventních kalendářů. Ne příliš bohatá nadílka, kterou tvořilo několik jablíček a oříšky, udělala přesto dětem velikou radost. Pro nás asi málo pochopitelné.         Vánoční svátky přešly a je tu Silvestr. Na Silvestra šly všechny děti do kostela poděkovat Bohu za celý rok. Kučera vzpomíná na konci svých Pamětí: „Podle matčina příkazu modlili jsme se také za tatínka a za maminku, což jsme rádi z vděčnosti udělali. Dnes, když už tu těch drahých duší není a když již jejich těla odpočívají v té posvátné zemi našeho hřbitova pod zelenou travou, vzpomínka při čtení těchto řádků snadno vyloudí mi slzu do mého oka a já často cítím, že jsem jim někdy i těžkou chvíli připravil a z duše toho lituji.

         Spěte sladce, duše drahé, uplyne jen málo času a dá Bůh šťastné s vámi shledání.  Jak vroucněji a zbožněji ukončit vzpomínání?

         Bůh všemohoucí buď za mne Vaším odplátcem, požehnej Vám i Vašim dětem, aby i Vy jedenkráte jste měli tak šťastné stáří, jaké jsem měl já. Pamatujte vždy na Boha, on všecko vidí a je dobrých skutků odplátcem a zlých pak spravedlivým soudcem.

         Pro mne neplačte, já žil život šťastný, prožil jsem jej zplna, proto není proč plakat. Pamatujte však na hrob matčin, jí jste povinni mnohým díkem. Bůh buď s Vámi.

         Autor si mě svými zápisky velice rychle získal pro svou upřímnou víru a poetičnost, kterou dokázal vidět ve svém všedním, často těžkém životě. Byla by škoda jeho paměti nevydat knižně.

Vzpomínky na světovou válku a na cestu po svaté Rusi

         Zatímco Kučerovy Paměti procházejí celým životem tohoto vnímavého černochovského rolníka - písmáka, jeho válečné Vzpomínky na světovou válku a na cestu po svaté Rusi pokrývají pouze necelý rok 19l6, kdy musí narukovat a ocitá se uprostřed bojů na haličské frontě. Rukopis textu se nezachoval. Strojopisný svazek je rozdělen do drobných deníkových kapitolek.  V závěru jsou přiřazeny různé vzpomínky, jež si autor vybavil až po napsání  stěžejního textu.

         Zatímco Paměti jsou určeny spíše pro rodinný kruh, Vzpomínky byly psány zřejmě pro více čtenářů. Kučera je i zde bystrý pozorovatel. Píše stručně. Vyprávění má spád. Jeho záznamy představují strhující mozaiku dramatických událostí. Tato svědectví jsou prokládána pozorováním neznámé krajiny, popisy setkání s prostými ruskými lidmi, líčením péče o koně...

         Josef Kučera byl odveden v roce 1916. Tehdy mu bylo již 48 let a byl bělovlasý. Z Chomutova, kde se odvod konal, se vracel jako ve snu. Vzpomíná na svou noční cestu zpět do Černochova: „Chtěl jsem býti se svými myšlenkami sám, a proto jsem šel z Loun domů pěšky, ačkoliv mi nějaký dobrák z Černčic nocleh nabízel. Šel jsem sám a sám. V obcích, kudy jsem procházel, všady jsem slyšel ponocné vytrubovati. Když jsem šel v Peruci podle Oldřichova dubu, pískal v Peruci ponocný dvě hodiny. Ku třetí hodině ráno byl jsem doma. Ženu jsem  těžce zarmoutil zprávou, že jsem odveden a že musím rukovati. Plakala a bědovala. (...) Již 21. února jsem narukoval. Zanechal jsem doma bědující ženu a 6 dítek ve stáří od tří do šestnácti let. Šel jsem těžce a nerad z domova, ale šel jsem klidně. Hospodářství jsem ponechal svému bratru Karlu k vedení a sám jsem se vydal do světa jako ten Honza.

         O měsíc později je již Kučera ve „Vladimíru Volyňském“. (Zde potkává  Zázvorku - kamaráda z Černochova.) Všímá si například projevů vroucí zbožnosti: „Včera sem přišlo množství Poláků a mezi nimi i mnoho polských Židů. Ráno, když vstávali, klečeli dlouho na holé dlažbě kasární, vroucně se modlili a obřadně se křižovali a v prsa bili. Jeden docela stál s obnaženou hlavou venku na dešti před kasárnami a modlil se hlasitě, nedbaje ostrého deště a sychravého počasí.“71

         Kučera se často v mysli vrací do rodné vsi: „Vychází měsíc a na západě leskne se v plné kráse večernice. Upínám oči do dáli – tam někde je česká zem. Vidím ji a vidím matičku Prahu. Tam za Prahou v dálce mé rodiště, otcovský dům, při něm dvůr, na němž si moje děti hrají a žena moje, ta dobrá duše, běhá po své práci. Vidím ji a oči se mi kalí.

         Téměř celý čas - uprostřed prudkých bojů - je Kučerovi svěřen pár koní. Stará se o ně jako o vlastní. Snaží se s nimi zacházet vlídně. Musí je ale někdy  hnát až na pokraj uštvání, když vojska v noci ustupují rozbahněnými poli. Několikrát je nutno přidělený pár utratit. Tehdy si kočí hledal nové koně: „Dostal jsem nové koně, předal mi je kamarád. Malou špinavou hnědku a kousavého šimlíka. Jsou čiperní a dobře tahají. Ač jsou malí, nakládá se na ně tolik jako na jiné. Vůz jsem dostal bez obručí a také bez plachty. Šel jsem tedy do lesa, nařezal si tlusté pruty na obruče, které mi Lanc z Pátku přisekal a dvěma celtami potáhl, takže jsem spal dnes ve voze pod střechou.

         V červenci Kučera zažije snad nejstrašnější válečné chvíle. Na polní ležení zaútočí ruské letectvo. Koně se plaší, nastává zmatek. Děs prostupuje lidi i zvířata. Bomby dopadají doprostřed tábora a působí naprostou zkázu. Kučera zůstává nezraněn...

                                                           Mgr. Jiřina Botošová