Vernisáž výstavy ke 20 letům
sdružení VOSA

Traduje se, že když poslední ruský car Mikuláš II. slavil 18. května 1898 své třicáté narozeniny, jeden z gubernátorů na druhém konci země zapomněl carovi pogratulovat. Vzpomněl si na carovy narozeniny až po několika dnech a tuze se polekal, jaké následky by toto opomenutí mohlo pro něho mít. Neztratil ale kuráž a hned napsal báťuškovi telegram: „Vaše blahorodí, už pátý den piji na Vaše zdraví u příležitosti Vašeho kulatého jubilea“. Car pochopil a gubernátorovi za blahopřejný telegram poděkoval s douškou, že pět dní přípitků by už mohlo stačit.
V lounském volném sdružení amatérů (VOSA) na to šli přesně obrácenou cestou. Tento spolek vznikl v roce 1987 a dvacáté výročí založení tedy očekávají až příští rok. Pro členy VOSY jde ovšem o tak významnou událost, že se pro jistotu rozhodli začít slavit už rok předem. A jak jinak, než výstavou, která probíhá od 11. září do konce října v lounském divadle.
Sotva někdo z tehdejších otců – zakladatelů tušil, že VOSA přežije dva tři roky, natož celou jednu generaci. V lounském vosím hnízdě se za tu dobu vystřídala téměř stovka nadšenců různých národností, povolání a rozličného politického i náboženského vyznání, pro které se stalo výtvarničení životním koníčkem. Řadu z jejich prací lze shlédnout právě na této výstavě. Nebojte se, nebudeme čtenáře unavovat hlubokomyslnými „rozbory“ vystavených prací o tom, jak se někteří z tvůrců „ve svých provokujících experimentech propalují v kadlubu tvůrčího nadšení až k žhavé dřeni svého jásství“ a druzí zase naopak „svými analgetickými tahy štětce vytvářejí utěšující oázy štěstí v dnešním zmateném světě“. Ostatně těžko bychom asi našli nějaký sjednocující prvek (jakými by mohla být např. úroveň prací, námět, používaná technika atd.) v této tvůrčí melanži, která už dokázala přinejmenším uvést do rozpaků, někdy dokonce až rozběsnit nejednoho hodnotitele. Jediným svorníkem (a smyslem) VOSY totiž nikdy nebyl ani sjednocující výtvarný názor, ani jakési společné „cechovní“ zájmy – tak, jak je to obvyklé v mnoha jiných výtvarných spolcích a sdruženích. Ve VOSE to vždy byl pouze společný zájem zkusit si něco vytvořit vlastníma rukama (slouží tomu mj. i pravidelné červencové plenéry na různých místech vlasti) a potom si o tom s ostatními popovídat. Nic víc a nic míň.
Možná, že někomu ani toto vysvětlení nebude stačit. Těžko lze totiž jen několika slovy vysvětlit skutečnost, proč se vlastně ve VOSE dá vidět na jenom místě tolik různých, někdy až zcela protichůdných názorů a stylů. Těžko lze pochopit, proč se i v dnešní složité a uchvátané době najde několik desítek nadšenců, kteří bez jakékoli společenské podpory a s posedlostí sobě vlastní utrácejí rodinné úspory za takové zbytečnosti, jakými jsou předražené barvy a štětce. Těžko zdůvodnit tvrdohlavost, kterou na rozdíl od jiné skupiny sice nemají v názvu, která ale VOSE umožnila během dvou desetiletí vystavovat na mnoha nejrůznějších místech a která je před časem dovedla dokonce i do parlamentu České republiky. Zatím pouze jako vystavující výtvarníky, ale pokud jde o snášenlivost a toleranci, lze s vysokou pravděpodobností (hraničící s jistotou) tvrdit, že by dvacet jinak absolutně různorodých vosáků s přehledem adem životnosti tohoto amorfního tělesa je možná právě výtvarná nevyhraněnost – každá škatulka totiž omezuje a svazuje. Dnešní vpravdě téměř anarchistická a nespoutaná postmoderní doba snad přeje právě takovým volným a svobodomyslným sdružením. Víme, že je už dávno marné, aby výtvarná tvorba pouze zobrazovala a dokumentovala svět, ve kterém žijeme. To už dnes dokáží mnohem lépe digitální fotoaparáty a dokonce i mobily. Je také marné, chtít od umění pouze a jen to, aby nás alespoň na okamžik vytrhávalo ze světa nezbytností a povinností – roli takových masových a falešných utěšitelek převzaly sladkobolné telenovely. Současníkům už delší dobu chybí nějaký alespoň částečně sjednocující výtvarný názor, který v minulosti vycházel zejména z příslušného slohového období. Na jednu stranu je to dobře, na druhou stranu chybí jakékoliv záchytné body. Mnozí umělci (a týká se to samozřejmě i lounských „amatérů“) proto hledají cestu v častém experimentování. Jedni u toho zažívají očekávané radostné okamžiky z poznávání něčeho nového. Jiní ale sami přiznávají, že ve skutečnosti stále přešlapují na místě a přežvykují již dávno objevené. Ve VOSE si na rozdíl od některých jejich kolegů z branže naštěstí uvědomují i to, že mnohým z nich stále chybí hlubší základy výtvarného řemesla.
Samostatnou kapitolou jsou však experimenty samoúčelné, jejichž jedinou úlohou je programově šokovat, provokovat a vyvolávat skandály. Tento druh tzv. umění ve VOSE příliš nepěstují (ne, že by jim to vůbec nešlo), raději ho ale přenechávají části jejich profesionálních kolegů. Nelze se totiž někdy zbavit dojmu, že někteří zejména „umělci z Prahy“ nám všem s radostí předvádějí, jakými přeborníky jsou v oboru, jak dlouho a jak dobře lze přežívat z různých podpor a státních grantů. K těmto myšlenkám někdy mimoděk přivádějí např. některé „grantové“ akce, pořádané v nedaleké lounské galerii XXL. Ta je dávno známá tím, že často jediní návštěvníci galerie se ukáží ještě tak na vernisáži (zřejmě proto, aby dostali nějaký ten chlebíček, někdy ani to ale nepomůže).
Nejen některé amatérské, ale bohužel i mnohé tzv. profesionální výstavy tak v duchu vyvolávají jednu z nejladnějších křivek pana Carla Friedricha Gausse a dokazují, jak vzácným kořením v té hromadě tvůrčí bezradnosti bývá skutečný talent. V této souvislosti si ale musíme po pravdě přiznat, že za některé konflikty nemohou jen naši drazí profesionální i amatérští umělci – kořeny nedorozumění musíme často hledat i v malé poučenosti nás diváků. Některé sice odvážnější, ale v jádru hodnotné experimenty nám mohou být užitečné alespoň v tom, že nám tvrdě připomenou, kolik zbytečných předsudků stále přetrvává v našich vlastních hlavách.
Jakou cestou se tedy bude ubírat lounská VOSA v budoucnosti? Kromě rok trvajících oslav stojí před jejími členy jediná jistota – jistota otevřených a bezbřehých tvůrčích obzorů. A vědomí, že umění by mělo hlavně ukazovat to, co se nedá říci a říci to, co se nedá ukázat.
v Lounech 11.9.2006 Jiří Menoušek

Výstava VOSA 11.9. - 1.11.2006