Na vernisáži keramiky Pavla Hrdličky vzpomínal autor ( i když ústy paní Halamové) na své dětství na Peruci. Mnohé vzpomínky jsou inspirací i v jeho dnešní tvorbě. Zavzpomínejme s Pavlem.

      Nejraději a s nostalgií vzpomínám na své dětství, které jsem prožil v těchto místech, protože jsem zde, v domě vedle „špejcharu“ v prvém patře bydlel. Bylo tam plno světla a slunce. Dole vlhké zdi s tmavými a záhadnými kouty a ještě záhadnějšími nájemníky. Bydlel zde bývalý správce zámku pan Weisheit, a když se z téměř neproniknutelné tmy dolní chodby občas vynořily „slečny“ Goldová a Mórová – bývalé služebné a klíčnice na zámku, běhal mi při setkání s nimi mráz po zádech.
    Ve vzpomínkách se mi také vybavuje, jak u Emila Filly na terase bylo pořád plno lidí. A nejvíce se mi líbilo jejich auto, které stávalo na cestě, po které jsem s maminkou za ruku chodíval, a také se mi vybavuje černobílý strakatý pes.
    Víte, stojí za to si občas zavzpomínat a žasnout nad tím, jakým tempem se nám svět před očima mění! Já se o tom přesvědčuji vždy, když hledám jaké další postavičky mám ještě přidat do svého betlému. Právě při tvorbě nových a nových postaviček si připomínám, že jsem vlastně viděl na vlastní oči prát prádlo zvonem, na valše, nebo jsem osobně točil klikou na mandlu, který na mě tenkrát působil jako malý autobus.
    Byl bych rád, kdyby na vás má výstava zapůsobila, jako balzám na duši. Kdo z vás může a chce, ať zpomalí, naladí se – jak se říká – na stejnou notu…
    Zastavte se před nějakou mou příšerkou a ona Vám třeba splní tajné přání, nebo sen!