Sedím doma v křesle a dívám se na obrázek krajiny, který jsem si nedávno dovezl z jedné cesty po naši zemi a mám ho před sebou.
    Krajina je naprosto jednoduchá. Výsek zoraného pole. Je hluboký podzim- spíš začíná zima. Určitě je mrazík – šedivák, nebo napadl sněhový poprašek. I nebe je ocelově šedé. Na obzoru, za malým remízkem vyčnívá vodárenská věž. Příroda – pole odpočívá po té jarní a letní dřině, kdy vše muselo vzklíčit, nabírat sílu, zazelenat se, růst a růst, vytvořit plody a tak zachovat život pro další roky, pro další čas který teprve přijde.
   To je příroda její pravidla a zákony.
    Ta vodárenská věž je dílo člověka a patří sem taky. Příroda stvořila i člověka a ten z ní – přírody - žije. Stará se o ni, rozumně ji využívá a ona mu dává, co umí.
    A člověk vědouc, že v hlíně, stromech a ve všem co kolem něj každý rok roste je tisícileté moudro, se pokusil přírodě alespoň trochu poděkovat.
    A tak na kraji pole, kousek od staré švestky, která teď v tom hlubokém podzimu či časné zimě zaslouženě odpočívá, kdysi postavil ta nejprostší boží muka. Na dvou menších kamenných podstavcích vztyčil asi metrový sloupek a na vrchol zasadil prostý železný kříž jako poděkování přírodě za vše, co nám nabízí i dává.
    Ten člověk byl moudrý.

Vojtěch Bohátka po návštěvě Peruce