Při spisovatelově jménu se nám nejspíš vybaví pohádkové příběhy plné poetiky a moudrosti, většinou však nekončící dobře, ale až příliš nám připomínající skutečný život plný zranění, bolesti, smutku. Proč jsou Andersenovy pohádky takové? Odpovědělo mi vyprávění o samotném Andersenovi „Chudý hoch , který se proslavil“, které jsem nalezla na konci této knihy.
Hans Christian se narodil do velmi chudých poměrů. Matka měla v mládí nemanželskou dceru, což byla velká potupa. Provdala se za volnomyšlenkářského ševce Hanse Andersena, který byl o 11 let mladší, ale byl ochoten si ji vzít, a za to mu byla vděčná. Na rozdíl od nevzdělané, pověrčivé matky, byl otec sečtělý, měl umělecké vlohy a snažil se předat synovi lásku k literatuře, divadlu...
Hans Christian byl jako dítě docela plachý, ale divadlo ho magicky přitahovalo. Vychodil chudinskou školu v Odense a rozhodl se odejít do Kodaně, aby se tam proslavil. Bylo mu 14 let. Obcházel různé známé osobnosti a předváděl, co umí: zpěv, balet, recitaci, improvizaci. Dostal se do Elévské školy v královském divadle, odkud však byl vyhozen, protože začal mutovat a k baletu se svým vzezřením nehodil. Začal se učit truhlářem, ale brzy to kvůli šikaně ze strany učňů vzdal. Přitom všem Andersen neustále píše básně a divadelní hry. Konečně se na něj usmálo štěstí! Na doporučení Jonase
Collina, jehož rodina Hanse podporovala, mu bylo umožněno získat středoškolské vzdělání. Tak ve věku 32 let složil maturitu.
Poté, co se proslavil básněmi, pouští se do románů, divadelních her, autobiografie, cestopisů a samozřejmě pohádek, které mu přinesly největší slávu. Soudobá kritika však nacházela v jeho díle nejrůznější prohřešky – odsuzovala, co dnešní čtenář oceňuje.
Nelehký život citlivého, naivního starého mládence, který se z chudých poměrů vyhoupl až ne výsluní „lepší společnosti", se odráží i v Andersenově díle... A ještě něco: čistá pokora a obrovská důvěra v Boží prozřetelnost a moudrost.
Povídka „Pero a kalamář“ svědčí právě o Andersenově víře v Boha. V básníkově pokoji leží kalamář, který se domnívá, že je „něco docela zvláštního“, protože z něho básník tvoří úžasná básnická díla. Pero ho vyvádí z omylu: „ ...dodáváte jenom tekutinu! ... to pero vždycky píše..." Do jejich hádky přichází básník z koncertu skvělého houslisty a rozebírá své zážitky, až se chopí pera a píše: „Jak by bylo pošetilé, kdyby se smyčec a struny naparovaly svým dílem! A takhle jednáme často my lidé. Básník, umělec, vynálezce a vojevůdce, všichni si o sobě příliš mnoho myslíme – přece jsme všichni nástroji, na které hraje Pán. Jemu náleží čest, my se nemáme proč naparovat."

Jak výstižné, pane Andersene...
Jiřina Botošová