Jsou kolem nás. Kámen, drť, zemina a v ní stéblo, kmen, kořen. Chodíme, šlapeme nevnímáme. Ale občas se člověk zastaví.....

Zastavil jsem se i já cestou k našemu Oldřichovi. Chtěl jsem jen pár jeho snímků na začátku letošní zimy, ale objektiv mého přístroje se natočil vlevo a spoušť cvakala, cvakala, cvakala... . Vždyť už je skoro plná karta a to vše na zdi mezi Oldřichovou ulicí a uličkou Na Vršku  v dolní Peruci.
Člověk vytěžil kámen, opracoval a postavil. Postavil zíďku, zeď, dům, palác, chrám. Kámen byl před miliony let prvým nástrojem  v ruce člověka, prvou zbraní, prvým projevem vnitřního cítění v uměleckém díle. A přitom kámen sám, tak jak ho příroda stvořila, je uměleckým dílem. A může to být kámen v této zdi a nebo ještě lépe přímo na svém původním místě. A Perucký pískovec, ano toto je oficiální pojmenování jedné z pískovcových vrstev na celém světě, ano tento pískovec vytváří spolu s opukovými vrstvami díla reálná i abstraktní.
A v nich, pod nimi, nad nimi kořeny. Kořeny malých kmínků, starých vrb i nejstaršího Oldřicha. Obojí nutí až k filozofování. Kořeny - myšlenka, nabo kameny - hmota. Ale to  lidstvo řeší po téměř celou dobu své existence, obojí má své zastánce i odpůrce. A bude to motivem k myšlení a řešení ještě další dlouhé věky.
Ale vraťme se k těm našim peruckým kamenům a kořenům a
projďeme se
od již zmíněné zdi ka skále naproti Svaťáku, kterou střeží perucký vodník, kolem mohutných kořenů Oldřicha i staré vrby u Dolejšáku až ke zdi, oddělující otevřenou krajinu od parku peruckého zámku. Zastavme se, možná užasneme...