Místo na povídku či báseň, příspěvky do této rubriky PZ 3.05 poslala paní Srbová, bez udání pramenů. Redakce jí děkuje a doufá, že obdrží další zajímavá povídání o našem okolí i od jiných čtenářů Peruckého zpravodaje.

Povídka o rytíři Macovi

Poblíž zrušeného cukrovaru spí rozsáhlá tůň. Jest všecka zvěnčena růžemi leknínů a hvězdicemi pryskyřníků, jakoby čekala zjevů tajemných vil. Ale ty prchají odtud pryč, vždyť dlí tu kletba. Stalo se takto.

V Peruci měl statek jeden rytíř jménem Mac, který dříve celý svůj život strávil v Polsku. Pro svou odvážnost a smělost byl nazván Macem dobrodruhem. Odjížděje z Polska poznal kdesi na přítoku řeky Visly krásnou dceru převozníkovu. Sličná dívka zalíbila se mu tak, že ji unesl a usadil se s ní na Peruci. Ale krásné Jele se zastesklo po šumných vlnách Visly. Zesmutněla steskem po domově. Mac dal tedy v dolině chrastínské zřídit malé jezero, na němž se za letních večerů projíždívali. Po čase opustil však Mac svou milenku a krásná Jela se v zoufalství utopila v jezeře. Ale lidé si vypravovali, že nemá pokoje v hrobě. Vždy o půlnoci chodila kolem jezera bílá panna s rozpuštěnými vlasy a s umrlčí lebkou v ruce – duch krásné Jely. Když se na noční louce se svými druhy vysmíval Mac památce nešťastné dívky a pak se vracel domů, viděl na protějším břehu jezera bílou postavu. Mac nebyl bázlivcem, ale cítil, kterak divný pocit jej svírá. Pojednou počal jím lomcovati strach a sbíraly se mu myšlenky na nešťastnou Jelu. „Jelo“ vydral se výkřik z jeho stísněného hrdla a ozvěna jeho se nesla celým údolím. Teď se mu zdálo, že blíže vidí onu bílou pannu. Byla to podoba Jely. Vlas měla rozpuštěný a kolem její hlavy viděl záři, jakou vídával na obrazech světců světic. V levici držela lebku a pravici měla výhružně pozvednutou do výše. Chtěl ujeti tomuto přízraku, napnul poslední své síly a ostruhy bodnul svého koně do slabin. Kůň zaúpěl bolestí a učinil mocný skok. Nočním tichem ozvalo se šplouchnutí vln, pak zoufalý zápas tonoucího se zvířete a za chvíli nastal opět klid. Pouze houkání sov se ozývalo nočním tichem.

Když se Mac nevracel domů, vyšli jej hledat. Ale hledali nadarmo. Teprve druhý den, když vypustili rybník, nalezli jej na dně pod mrtvolou koně. Křečovitě svíral otěže a jeho hlava byla k nepoznání zohavena. Od těch dob zůstal rybník vypuštěn. Později vysázeny byly stromy, které bývalý rybník zarostly a které tam snad rostou dodnes.

Dolina chrastínská pak odtud dostala název „Macův důl“. Macovým dolem teče potůček Dýbeřský. Bývaly na něm u takzvané Čertovy lávky malé lázně s hostincem, na něž mnohokrát si vzpomněl básník Svatopluk Čech.

Sledujeme-li tok Dýbeřského potoka po proudu, přijdeme do lesní vísky Chrastína.

To další, co si přečtete, není žádný žert, ale pouhá pravda,

Takový chrastiňák vzal lucernu a šel v noci pod strom, na kterém byl bažant. Hleděl bažanta na sebe upozornit a tento, jakmile jej shlédnul, nepustil už milého chrastiňáka s očí. Po té začal chrastiňák zvolna obcházeti okolo stromu, bažant koukal pořád na něj, že však seděl na větvi a nemohl se otáčeti, točil po něm stále hlavou. Chrastiňák zbystřil krok a obcházel okolo stromu rychleji a rychleji až se dal do klusu, bažant stále očima za ním, až najednou ležel na zemi. Ukroutil si krk. Šikovný a bystrý chrastiňak, kterému prý se hlava netočila, nachytal takto za noc i mandel bažantů.

Na jihu od Telec směrem ke Klobukám vypíná se v poli obrovský slepencový kámen, štíhlý skoro dvojnásobné výšky muže. O jeho původu neví se nic určitého. Soudívalo se, že jest to zbytek ohromného skaliska. Ale to nezdá se pravdou. Kámen jest volně postaven na podkladu docela jinorodém. Proto snad správnější jest mínění, že jest to menhir – kámen pohřební. Pak ovšem postavila jej sem – patrně snad místo mrtvých – ruka předhistorického člověka, a to možná již v době, kdy lidstvo ještě kovů neznalo.

Tomu výkladu okolní lid však nevěří. Jemu je balvan tajemným kamenným mužem, zvěstovatelem posledního soudu. Každý rok učiní prý krůček kupředu dlouhý asi jako zrníčko písku směrem ke klobuckému hřbitovu. Až tam dojde, nastane zkáza světa a vzkříšení mrtvých. Ale málem byl by nedošel. Před několika desetiletími padl a svět by se byl nedočkal zkázy nikdy. Ale lidé z kraje toho nechtěli. Sešli se a kamenného obra roku 1852 znovu slavnostně postavili.