Básník Svatopluk Čech je osobnost, o které je možné psát kdykoliv. Nemusíme čekat na nějaké významné jubileum, zvláště pak, když u nás na Peruci pobýval u svého dědy kdykoliv to bylo jen trochu možné.

Svatopluk Čech
Z mých literárních začátků

    Byl jsem tehdáž ještě na gymnáziu, když mne chtivost slávy a zároveň, přiznám se zkroušeně, i z mrzkého zisku svedla, abych se pokusil o první vystoupení na veřejnosti. Napsal jsem v té době už řadu veršů, ale ty byly uveřejněny jen v časopisech, které se roznášely pod kabátem.
    Tu vypsaly písecké „Zlaté hlasy“ velmi lákavou cenu, a to ve zlaté měně, za nejlepší báseň pro dopívající mládež. Mluvte si, co chcete, ale dukát má zvláštní kouzlo pro duši nejpoetičtější. Stále svítil, leskl a blýskal se přede mnou ve vzduchu, zbrusu nový, krásně okrouhlý. Nemohl jsem odolati jeho magickému lesku. Pomyšlení, že bych se mohl státi majetníkem dukátu, bylo pro mne tenkrát asi tolik jako sen o nalezení Inkova pokladu. A tu bylo vypsáno několik dukátů.
    Podlehl jsem konečně pokušení. Vnitřní hlas mi sice pravil, že se snad znesvěcuji své Muse, ale jiný hlas namítal, že braní peněž za básně nemůže býti žádnou špatností, poněvadž vlastenečtí redaktoři a vydavatelé takové ceny bez ostychu berou. Přidružil se i podnět nesmírně mocný, ne-li mocnější, bude-li báseň poctěna cenou, bude to zároveň první krok do veřejnosti.
    Za látku zvolil jsem to nejkrásnější, co tehdy zářilo v představách – Štědrý den. Snažil jsem se vetkati do ní všechen cit a kouzelný libodech, které se družily s mými vzpomínkami na Štědrý večer slavený v naši rodině vždy s obzvláštní radostnou pietou. Ve škole nesměl jsem tklivý příběh o smutném děvčátku podepsat pravým jménem, proto podepsal jsem se Svatopluk Rak, matčiným jménem za svobodna.

Svatopluk Čech dále vzpomíná, že se nikdy nedozvěděl jak vlastně soutěž dopadla. Časopis se mu také nedostal do rukou.

    Besední ruch, který tehdáž v době nového vlasteneckého vzpružení vládl, zavedl mne mezi postavy dívčí, tam, kde jsem sličnou pleť na straně slavětínské dosud neznal. Konečně stál jsem v pozadí čistě vydrhnutého sálu ozdobeného zelenou chvojí a červenobílým organtinem – ó, ten organtin, jehož řasení a záhyby jsme my mladí málo úhledné stěny venkovských tanečních sálů zastírali.
    Zvonek zazněl, výbor oznamoval něco, co jsem v okolním šumotu přeslechl, a za nastálého napjatého ticha vystoupila na pódium dívka, uklonila se a pronesla „Štědrý večer, báseň od Svatopluka Raka“. Ve mně se zatajil dech a srdce mi prudce bušilo. Moje báseň! Kde se tu vzala, ve Slavětíně, na rtech této slečny! Žíznivá pozornost s jakou jsem deklamující dívce se rtů lapal každé slovo těch veleznámých vět, které , zněvše dosud jen v duši mé, nyní zněly se rtů cizích, k tomu dívčích. Nepřednášela jako dramatická umělkyně, ale mně stačilo již že recitovala správně . . . Byl jsem jí hluboce vděčen a pro tento jediný den jsem se do ní celou duší zamiloval.

Úryvky z knihy Václava Frolce České vánoce.