Dne 10. 11. 1918 se v Plzni narodil Miroslav Horníček a v těchto dnech uplynulo od té chvíle 100 let. Na herce, dramatika, spisovatele, ale hlavně na člověka Horníčka často vzpomínám, na jeho jedinečné Forbíny s panem Werichem, Hovory, Písaře a další filmy, divadelní vystoupení, povídání, ale i na vzácná osobní setkání.
Poprvé jsem ho jistě uviděl v pohádce Byl jednou jeden král, kde hrál "krásného prince" po boku Kopeckého, Lipského a samozřejmě Buriana a Wericha. Pak asi s Janou Hlaváčovou ve filmu Kam čert nemůže a v drobných televizních vystoupeních. Do pražských divadel, ať už Werichova ABC (hry Osvobozeného divadla), nebo do Suchého Semaforu (Člověk z půdy) jsem se jako vesnický kluk nedostal. Ale pan Horníček se mne již v hlavě usadil a začal jsem ho vnímat, jako zajímavého člověka.
Silný vztah k panu Miroslavovi jsem získal na chomutovské průmyslovce, když nám profesor Pěnkava pouštěl desku s již zmíněnými forbínami s Janem Werichem. Nahrál jsem si je na svůj magnetofon B3 a téměř nepřetržitě poslouchal. To se však již blížil rok 68 a s ním Hovory H.
Miroslav Horníček se na obrazovce objevoval častěji a právě Hovory H byly pro mne příjemný inteligentní humor a také představení mnoha nových lidí. Po roce 70 se začaly objevovat jeho autorské LP desky a tak jsem si jich samozřejmě pár koupil. Dobře utajené housle a Listy z Provence s Traxlerovci, Jablko je vino, Chvála pohybu, nebo Zavěste prosím, volá Semafor a Hovory H. Samozřejmě to byly i knihy, v knihovně mám Hovory H, Listy z Provence a určitě ještě něco.
A konec 70. let znamenal i živý herec Horníček na jevišti a prvé setkání. V roce 1979 přijel do lounského divadla s Českým skifflem a Dobře utajenýma houslema. Vzal jsem si sebou svoji Praktiku s dvoustovkou a bleskem a drze se odvážil fotit. Nejdřív bratry Traxlery a Hedu a poté i pana Horníčka. Z 11. řady jsem se přesunul ke 2., zaostřil a zmáčkl spoušť. Pan Horníček právě říkal větu "Moje žena přišla a usedá“… BLESK… Pohledem mne doprovodil na mé místo, ukázal na mne se slovy "A usedá" a pokračoval ve svém textu. Po příchodu domů jsem vyvolal film a druhý den udělal fotky. Představení se totiž hrálo i druhý den a já se se snímky odvážil do šaten. Zašel jsem nejdřív za Skifflem, všichni si fotky vzali a ty mé podepsali. Zeptal jsem se, zda mohu jít za panem Horníčkem. Heda Hošková se mne ujala a odvedla mne do jeho šatny. Bez výčitek za ten BLESK si ode mne fotku vzal a na tu mojí jsem získal jeho prvý podpis.
Druhé setkání bylo to nejpříjemnější. Pan Horníček přijel s klavíristou a zpěvákem Igorem Šebou na Peruc. Před představením
seděl ve foyeru, já k němu přistoupil, pozdravil a zeptal se "Mistře, mohu si s vámi chvilku popovídat?". "Za prvé, neříkejte mi mistře a za druhé si zde sedněte." Bylo to milé popovídání, zejména když jsem řekl, že můj třídní na průmce byl profesor Jan Pitr, jeho spolužák z plzeňské reálky. "Honzík, vídáme se vždy při srazech naší třídy."
Vyznal jsem se i k obdivu k jeho dílu a osobě, bylo to skutečně krásných asi 5 minut. Jo a druhý podpis byl na LP Listy z Provence. Pan Horníček s pomocí hůlky a Igora vystoupal na podium ke stolku se sklenkou červeného vína a všichni jsme byli z jeho slov v nádherné náladě.
Poslední setkání bylo v roce 2001 v lounském Unionu, kam ho pozvala kamarádka
Jarka. Povídání bylo opět velmi příjemné, ale pan Horníček již neměl tu sílu kladné energie jako dříve. Byl již těžce nemocen a po smrti své ženy Běly v "opatrování" ženy, která se ho zmocnila. (Jak jsme se později dozvěděli, ona ho materiálně i zdravotně zničila.) Odtud je třetí podpis v knize.
Věřím, že liberecký lékař Vladimír Mareš mu usnadnil poslední krátké chvíle jeho života.
Když v roce 2003 odešel do hereckého nebe (vlastně říkal, že není věřící :-) ), bylo to, jako by mne podruhé odešel otec. Můj táta byl jen o 4 měsíce mladší, ale pana Horníčka předešel o 20 let. Samozřejmě tím druhým otcem myslím jeho myšlenkový odkaz. Vždyť právě jeho myšlenky a humor jsou stále mezi námi a věřím, že budou ještě dalších sto let.
|