Minule Míla Antropius vyprávěl o dědovi Jindřichovi, životě v Radonicích a jeho nuceném odchodu z rodného statku. V pokračování se ještě k Jindřichovi vrátíme.
Vzpomínky na dědu Jindřicha
Vzpomínám si na dětství v Chomutově, kdy jsme bydleli v městské činžákové zástavbě, v bytě s kuchyní, pokojíkem, s umyvadlem na chodbě a záchodem v mezipatře.
V roce 1958 se narodil bratr Jindřich (tedy třetí). Mezi vysokými vlhkými zdmi činžáků moc prostoru pro hraní nebylo, tak mými zážitky z těchto let se staly návštěvy u prarodičů Jindřicha a Marie v jejich bytě s verandou, kuchyní a pokojíkem na dru-hém konci města.
Mohl jsem vyběhnout na dvorek a poměrně velkou zahradu. Už jako předškolák jsem se těšil na nedělní odpoledne, pravidelnou návštěvu u babičky. Zprvu mě nejvíce fascinovala veranda s množstvím zašlého srnčího a dančího paroží, vycpaným výrem a obrazem kamzíka. Pak jsem se těšil na okamžik, kdy babička nalila čaj do skleněných pohárků na nožce a rozkrojila bábovku. Babička byla výtečná kuchařka a ta bábovka neměla chybu.
Druhým zážitkem byly chvíle, kdy děda začal vyprávět. Nestávalo se to tak často, protože trpěl silným astmatem a většinou ho trápily záchvaty kašle. Když se cítil lépe, usadil se do hlubokého křesla s opěrkami, kterému jsme říkali ušák, a začal vyprávět. Předtím si ale naplnil „foukačku“, aby vydržel. Foukačka byl aparátek, který se skládal z gumového balónku a skleněné trubičky, který mu umožňoval inhalovat lék. Děda měl velký vyprávěčský dar.
Vyprávěl veselé historky ze života na vesnici. Historky, které zažil, i které se tradovaly za dlouhých večerů ať už doma nebo v hospodě. Byly o sedlácích, kteří skrze svoji selskou hrdost ze sebe občas udělali hlupáky, o různých taškařicích, které se ve vsi odehrávaly, či o negramotném sezónním čeledínovi, který se jmenoval Kočička.
Škoda, že v té době nikdo tyto příhody nezaznamenal, vydalo by to určitě na humornou knihu. Po chvíli povídání si vždy děda odpočinul a několikrát si, jak říkal, foukl, tj., stlačil balonek a vdechl aerosol. Pak pokračoval dále. Zajímavé je, že nikdy ne-vyprávěl historky smutné, zvláště pak ty, ze svého života.
O osudu rodiny v padesátých letech jsem se dovídal z občasného povídání babičky, která byla velmi moudrá a věděla kdy co povědět.
Od dědy jsem se také dozvídal zajímavá moudra. Například jeho definici komunistů, tak je znal z vesnice. Říkal: „Komunisti jsou lidé, kteří nikdy nic neměli, ale chtěli se s každým o vše dě-lit. Když se podělili, bylo to už jen jejich a o to se už s nikým dál dělit nechtěli“.
Dodnes se mi v hlavě vybavuje jeden zajímavý zážitek. Do školy jsem začal chodit, když mi ještě nebylo šest let, a protože jsem předtím nechodil ani do školky, byl jsem zpočátku z té školy dost vyjevený. Číst písmena jsem ale uměl, a tak mě zajímalo, co je to za slova, která se tolikrát opakují ve vestibulu školy. Záhy po tom, co jsme měli za sebou první slabikář, jsem si to slovo dovedl přečíst. Bylo to slovo Lenin. Zpočátku jsem neznal význam toho slova, ale vše bylo rychle napraveno. Tak došlo k tomu, že ve druhé třídě nám učitelka vyprávěla, jak se soudruh Lenin musel skrývat, jak byl pronásledován a jak nakonec vystřelil z Aurory a pobil cara. Protože v tu dobu jsme ještě neznali Vinetua, byl pro nás hrdinou Lenin. Zvláště mě zaujalo vyprávění o tom, jak se Lenin skrýval v Praze.
S touto radostnou zprávou jsem běžel k dědovi, který mě přišel ze školy vyzvednout a sděloval mu: „Dědo, dědo, víš, že Lenin byl i v Praze?“ „Tak Lenin v Praze?“, divil se děda. Pak řekl památnou větu: „No, a to je největší škoda, že tam toho pacholka tenkrát nezastřelili“. Myslím, že v tu chvíli určitě rozpoltil moji dětskou dušičku a já nevěděl, jestli má pravdu vševědoucí soudružka učitelka nebo děda, kterému jsem vždy věřil.
Tak takový byl můj dědek Jindřich. Svůj další život trávil s Marií v bytečku 1+1 a s několika králíky na zahradě. Do Radonic moc nejezdil, co si pamatuji, tak jen na pohřby svých kamarádů. Moc ho to tam nelákalo.
Obytná část statku čp. 14 byla stržena, zbytek zpustošen, slepé rameno řeky, kterému se říkalo „Stará řeka“, bylo zavezeno odpadky a bývalí sousedé při setkání raději klopili oči.
Jistá naděje přišla v roce 1968, kdy se začalo mluvit o odškodnění a rehabilitacích. Tyto myšlenky však rázně ukončil 21. srpen 1968. V roce 1972 zemřel Jindřich a v roce 1978 Marie. Oba jsou pochováni ve společném hrobě na hřbitově v Radonicích.
Míla Antropius
Úvod
Hacafígr 01
Hacafígr 03
Hacafígr 04
Hacafígr 05
Hacafígr 06
Hacafígr 07
Hacafígr 08
Hacafígr 09
Hacafígr 10
Hacafígr 11
Hacafígr 12
Hacafígr 13
Hacafígr 14
Hacafígr 15
|