Ponořme se do prvé části vzpomínek a povídání Míly Antropiuse z Radonic. Začíná u dědy Jindřicha.
Kapitola první - vzpomínky na dědu Jindřicha
Děda Jindřich ještě v Radonicích
O dědovi Jindřichovi
Kde začít? Své povídání začnu na statku, který odedávna stál v místě, kde řeka Ohře meandruje lužními lesy a úrodnou rovinou, v české krajině mezi městy Louny a Litoměřicemi. V místě, kde řeka vytvořila slepé rameno se starým přívozem, v katastru obce Radonice. Statek obýval sedlácký rod s cizokrajně znějícím jménem Antropius.
Ač se to bude zdát divné, nejstarší záznamy vedené v matričních knihách archivu kláštera premonstrátů na Strahově uvádějí zmínky o tomto jméně na statku již v roce 1670. Na tomto statku se v roce 1900 narodil Jindřich. Z tehdejších rodových tradic vyplývalo, že on převezme statek a své sestry bude muset vyplatit.
U statku bylo asi 20 hektarů polí. Obytná část byla velice skromná, sestávala ze tří místností. Hospodářské objekty - stáje, maštale, sýpky a kolny byly na svoji dobu moderní. Práce na statku bylo určitě hodně, ale před koncem první světové války si Císař Pán vzpomněl i na“ročník 1900“. Tak musel Jindřich ve svých 17 letech rukovat na frontu do severní Itálie. Naštěstí válka v roce 1918 skončila a Jindřich se mohl vrátit domů. Napřed si ale musel dosloužit presenční službu.
Po návratu z vojny se musel ujmout hospodaření, neboť oba rodiče zemřeli. Jindřich Antropius se oženil, vzal si Marii, dceru obchodníka z Dlažkovic. Ten obchodník se jmenoval Antropius. Oba rody měly stejná příjmení, ale příbuzenských poměrů mezi nimi nebylo. V roce 1924 se narodila dcera Jarmila a v roce 1926 syn Jindřich, kterému už od malinka každý říkal Mílo, zřejmě proto, aby se to nepletlo. Jindřich hospodaření rozuměl a jeho metody byly dosti pokrokové. Spolu s dalšími obdobně smýšle-jícími sedláky zakoupili mlátičku, traktor na orání a další potřeb-né nářadí. V době první republiky se mu také podařilo postavit novou stodolu.
Radonice byly pokrokovou obcí, o čemž svědčí stavba Sokolovny, obecné školy, nového kostela a ženijního mostu, který nahradil starý přívoz. Radonice se tak staly centrem kulturního dění pro široké okolí.
Marie měla dvě velké lásky. Zpěv a biograf. Byla velmi aktivní v pěveckém sboru, ve kterém občas hostovali i pěvci z Národního divadla v Praze. Jindřich byl zase náruživý myslivec. Tak ho sousedé často vídali v klobouku, s brokovnicí a loveckým psem. O tom, že mu to s flintou šlo, svědčil titul plukov-ního střelce získaný za vojenské služby. Tradovalo se, že trefit zajíce na hlavu tak, aby ostatní části zůstaly bez broků, uměl je-dině on. Pak ale přišel rok 1938, mobilizace a druhá světová válka. Flinty se musely před Němci uschovat, takže se střílením byl konec. Zrovna tak se nesměly konat zábavy a plesy. Stávalo se, že betonové patro sýpky na statku u Antropiusů bylo řádně zameteno, objevil se gramofon a tancovalo se na sýpce.
Po válce to vypadalo, že přijdou lepší časy. Jindřichovi se podařilo splatit dluhy. V tu dobu mu už zdatně pomáhal syn Jindřich Miloslav, který navštěvoval hospodářskou školu v Lounech. Dcera Jarmila se provdala za Václava Suchomela, uči-tele z Radonic, bydleli v sousedních Orasicích.
Psal se rok 1948 a tak jako jinde i v Radonicích se našlo několik horlivců, kterým se dříve nechtělo pracovat, nyní ale pod bolševickým praporem začali ovládat obec. Bylo třeba založit družstvo, které však musel řídit někdo, kdo tomu rozumí. Šli tedy za Jindřichem, ten je ale vyprovodil svoji brokovnicí.
Mezi těmito rádoby bolševiky vynikal jakýsi Josef Kubáč, dříve známý svým odporem k práci. Ten stanul včele tehdejšího Místního národního výboru. Jeho prvním cílem bylo odstranění neposlušných sedláků. Sedlákům byly stanoveny neúměrně vy-soké odvody z úrody. Kdo tyto odvody nesplnil, byl obviněn ze sabotáže. Jindřich se spojil s ostatními postiženými sedláky a společně se pokoušeli nátlaku čelit. Když cesta vysokých odvodů nebyla až tak úspěšná, použily místní orgány jinou zbraň. Při výmlatu obilí v roce 1952 uvedl, snad neúmyslně, sedlák, který počítal sklizenou úrodu metrické centy místo pytlů. V tu chvíli bylo množství odevzdaného obilí poloviční.
To už byl vážný důvod pro obvinění ze sabotáže. Napřed jakýsi agitátor na velká dřevěná vrata v Lounech vykreslil scénu z mlatu, s karikaturou Jindřicha v klobouku, s brokovnicí a psem. U toho byl nápis: „kulak Antropius zatajil 24 metráků obilí.“
Následoval lidový soud, kde pochopitelně neplatil argument, že Jindřich ze svých výměr pozemků nemohl dané množství obilí sklidit. Výsledkem rozsudku bylo propadnutí veškerého majetku ve prospěch státu a k tomu 13 měsíců káznice. V roce 1953 nastoupil Jindřich k výkonu trestu do věznice v Bartolomějské ul. v Praze. Naštěstí zemřel velký Klement Gottwald a jeho nástupce Antonín Zápotocký vyhlásil amnestii. Jindřich se po sedmi měsí-cích vracel domů. Kam ale domů, vždyť z jeho majetku mu už nic nepatřilo. Mohl zatím na statku pracovat, ale už jen jako námezdní síla státního statku.
Rovněž Marie musela pracovat ve stájích v nedaleké Kystře, za což přes půl roku nedostávala žádnou mzdu. O nesnesmyslnosti té doby vypovídá historka, kdy předseda Josef Kubáč úředně zabavil Marii hejno husí. Když přišlo posvícení a Marie chtěla dle tradice pohostit hosty husou, musela jít za předsedou a svoji husu si odkoupit.
Josef Kubáč ve své kanceláři klepal jedním prstem do psací-ho stroje a vytvářel přípisy plné stylistických a pravopisných chyb. Mnohé máme uschované v rodinném archivu a dnes se zdají být úsměvné. Tehdy se ale veselé moc nezdály, protože to byly příkazy, kam a komu ještě to, co z majetku zbylo, odevzdat. Zá-roveň Josef Kubáč na svém stroji připravoval přípisy, jak se vybraných sedláckých rodin zbavit natrvalo.
Jindřich „Miloslav“ v té době pracoval v místní traktorové stanici, také pochopitelně bez mzdy. Vzhledem k tomu, že měl hospodářskou školu, nabízeli mu bolševici funkce v družstvu, když je ale odmítl, dostal na vybranou. Buď půjde pracovat do cihelny, nebo do dolů.
Ke všemu ještě v roce 1953 přišla měnová reforma. Večer před měnou dobrá duše paní hostinská poradila Marii, aby za poslední zásoby peněz nakoupila rum. Tak se stalo, že jediným majetkem rodiny byly bedýnky s láhvemi rumu. S těmi pak Marie chodila do konzumu a tam je směňovala za životní potřeby.
Jindřich „Miloslav“ začal fárat na dole Jan Žižka v Chomutově, a tak se stal z rolníka horník. Jarmila v té době už byla rovněž v Chomutově, neboť její muž Václav Suchomel tam získal místo učitele s bytem. V roce 1954 se Jindřich „Miloslav“ oženil, vzal si Miloslavu Šlikovou z Radonic. Narodil se syn, pochopitelně Miloslav, což jsem tedy já.
Mezi tím v Radonicích pokračoval Josef Kubáč v dokončení svého díla. Vypisoval dekrety o vystěhování. Sedlácké rodiny postižené mezi prvními nevěděly, kam budou deportovány. V té době nebylo neobvyklé, že sedlák z Českého středohoří se najednou ocitl ve Šluknovském výběžku či v okolí Blatné v Jižních Čechách.
V roce 1955, kdy přišli na řadu Jindřich s Marií, byl už režim milosrdnější a oni si mohli vybrat, kam ze svého statku odejodejít. Vybrali si tedy Chomutov. Tak se stalo, že rod Antropiusů po téměř 300 letech opustil statek čp. 14 v Radonicích nad Ohří a ocitl se v průmyslovém Chomutově. Jindřich po dlouhou dobu trpěl chronickým astmatem. V Chomutově pracoval v místních železárnách v provozu žíhárny drátů, což mu na zdraví nepřidalo. Marie pracovala jako pomocná kuchařka v kantýně na vlakovém nádraží v Chomutově.
Perokresba radonického přívozu se statkem u Antropiusů
Míla Antropius
Úvod
Hacafígr 02
Hacafígr 03
Hacafígr 04
Hacafígr 05
Hacafígr 06
Hacafígr 07
Hacafígr 08
Hacafígr 09
Hacafígr 10
Hacafígr 11
Hacafígr 12
Hacafígr 13
Hacafígr 14
Hacafígr 15
|