Již je to více než rok, co jsem zde uveřejnil povídání Telečáka Petra Hudského o jeho životě. Ve 3. části to byla středo- a vysokoškolská léta, v tomto díle něco o vojně. Vyprávění je velmi svérázné a mnozí čtenáři jej nezkousli, proto čtěte jen vy, kterým nevadí český humor. Povídání je dlouhé, jak ta vojna, tak jej rozdělím...
Když mně brali za vojáčka aneb „za cara a jeho rodinu…“
…ono to tedy v té době nebylo ani tak za ruského cara, protože v tom tehdejším Svazu sovětských socialistických republik a v jeho tehdejších přilehlých ekonomických zájmových oblastech v rámci působnosti jeho tehdejší RVHP ( = dnešní EU = Rada vzájemné hospodářské pomoci, aneb jak ekonomicky zkrachovat Rychle, Velmi rychle, Hospodářsky a Prostě = „hovno, prdel, sračka, to je naše řecká značka…), když jsme my mladí a perspektivní tehdy museli v těch časech oslovovat a titulovat jakéhokoliv svého tehdejšího nejbližšího pana nejvyššího nadřízeného „soudruhu Care!“. Problém byl asi spíše v tom, že tehdy, v těch pravěkých dobách, když ještě neexistovaly počítače, globální navigace a podobné další „zvyjebané“ udavačské systémy, v tom „něrušímim sajůzu“ tenkrát toho o zeměpisné poloze vesnice Telce asi nic moc konkrétního nevěděli, takže to bylo spíše „za Husáka a jeho tehdejší hejno husí, husopasáků a husopasek…(soudruhů a funkcionářských kamarádů, kamarádek…a i místních, peruckých, teleckých a i dalších přilehlých vesnických…).
Tenhle „velký flám“ pro mne tenkrát začal někdy na podzim roku 1978, když se tehdy v nějaké statistice nějaké příslušné tehdejší štábní státní organizace zjevila nějakému poctivě šťourajícímu byrokratovi kolonka „Telce = 4 dozrálí osmnáctiletí jinoši, vhodní jako budoucí potrava pro kanóny („kanonenfuter“). Počítače tehdy v naší socialistické republice ještě nebyly vynalezeny, takže to muselo být o konkrétních lidech, o konkrétním dobrém státním úředníkovi, tedy spíše asi o jedné konkrétní poctivě pracující udavačské svini, která svojí tehdejší zaměstnaneckou povinnost plnila s radostí a iniciativou…ostatně, takových máme i v dnešní době ve státním sektoru plnou republiku, akorát že bohužel plní na naprosto nevhodných místech, směrech a vlastních samolibě aktivně vykonstruovaných zbytečných „rádoby“ problémech…
Potom už to šlo hodně rychle! Sama kralovna doporučenou ceduličku s doručenkou psala (rozuměj tehdejší Okresní vojenská správa Louny…), aby šohajka na vojnu dostala…průpisem to samozřejmě s nejbližším termínem odvodu budoucích branců poslala i tehdejšímu předsedovi tehdejšího Místního národního výboru v tehdy ještě samostatných Telcích panu Králíčkovi…poté se to přirozeně ještě samozřejmě urychlilo!
A tak jednoho krásného dne vyrazili do lounských Benátek vlakem z Telec v doprovodu pana Králíčka 4 budoucí odvedenci…nikdo z nás samozřejmě odveden být nechtěl, což jsme se ale báli panu Králíčkovi přirozeně přiznat…on tedy zlý nebyl, ale snažil se dodržet tradici teleckých odvedenců, no a my jsme zase naopak nechtěli být nějakými pomníčky neznámých vojínů, zahynuvšími při nějakých potencionálně zkažených ostrých střelbách. Na tehdejší dobu jsme to tehdy měli poměrně docela dobře „zmanažérované“, protože jsme se den před odvodem v telecké knajpě ožrali jako dobytek, a preventivně jsme si ještě nechali načůrat v té hospodě od známého místního cukrovkáře (nechtěl od nás ani zaplatit frťana…) do sklenice jeho moč, kterou jsme ráno společně se třesoucíma rukama rozlili do našich osobních vypařených skleniček, původně určených pro naši ranní moč pro odvodovou lékařskou komisi. Vše marno! Schopni, odvedeni…ani moje osobní umělecké číslo, když jsem se po zaklepání a následném vyzvání k vystoupení pokusil doplazit do místnosti, kde seděla příslušná odvodová komise, a rukama neuměle šátrajícíma po stěnách natřených latexem jsem se dožadoval odpovědi na pro mne tehdy dost podstatnou otázku „Pane doktore, kde jste, co mám číst…“, nebylo též bohužel dostatečně náležitě oceněno…
A tak jsem tedy byl nucen přibližně za dva roky od tohoto památného roku mojí zletilosti (mezitím jsem tedy stihl ještě nedostudovat ten první semestr vysoké školy, a jelikož mne moje telecká maminka odmítala ze svých tehdy dosti skromných příjmů již nadále živit, tak bohužel i nastoupit k tehdejším Československým státním drahám…) po obdržení povolávacího rozkazu nasednout na železniční zastávce Telce v 19.52 hodin posledního března roku 1980 do vlaku číslo 9709 (dle tehdy platného jízdního řádu…) a vyrazit směr Mikulov na Moravě k vojenskému útvaru číslo 3866, kam jsem měl dorazit nejpozději 1. dubna téhož roku a nejpozději do 12.00 hodin. To jsem přirozeně nedokázal stihnout a ani taky tedy nechtěl…z následujícího děje si matně vzpomínám pouze na to, že nás všechny tehdy na prvního apríla nakládala okolo čtvrté hodiny odpolední mikulovská vojenská pohotovostní lítačka u tehdejší čtyřkové mikulovské Slovácké jídelny alias u restaurace „U špinavce“ do jedné z mnoha tenkrát vyjíždějících mikulovských plukovních „vejtřasek“, neboli dodnes nezničitelných vojenských tříosých speciálů (V3S) značky Praga…no a potom ještě, že břeclavský Podlužan bylo fakt hnusný pivo! Dohola nás všechny opozdilce hned po dovezení do kasáren tehdy opravdu nechal ostříhat major Skařupa (vypadal jsem jak ten blbec, jako všichni dokola…), tehdejší týlový zástupce velitele mikulovského útvaru 3866, polední šprti a budoucí hajzlové už tenkrát ale nemuseli! Pak se fasovalo, ukládalo, vyhazovalo, ukládalo, vyhazovalo, ráno potom střízlivělo, cvičilo a zvracelo…a tak pořád dokola, pouze tedy už bez toho střízlivění… já tedy jenom 3x! Čtvrtý den jsem byl předveden k tehdejšímu zástupci velitele útvaru pro průzkum kapitánovi Ing Milošovi „Psycho“ Přichystalovi (dodnes s důchodcem kamarádi…), který mezitím preventivně zjistil z mých kádrových materiálů, které dodala „sama kralovna“, že mám maturitu z jazyka ruského, zajímám se o letadla a ještě jsem se k tomu navíc 6 let učil německy…a protože žádná armáda se nikdy nemýlí, tak jsem už další den ráno mazal v doprovodu dvou mikulovských svobodníků (sám jsem nemohl, protože vojenská přísaha se tehdy skládala až po měsíci prvotního přijímačového výcviku, a jelikož jsem nebyl pod přísahou, tak bych mohl cestou beztrestně dezertovat, o čemž jsem samozřejmě velmi přemýšlel, ale kam tehdy tady zdrhnout…) na východní Slovensko do Prešova do poddůstojnické školy
pro budoucí velitele průzkumných družstev.
K tomu asi tolik, prešovský
Šariš je malý a velký (to je to tedy i dnes pořád hnusné pivo…), a Malý a
Velký, a to byly vojenské výcvikové prostory našeho prešovského útvaru, kde
jsme sice mohli již tenkráte vzájemně po sobě docela volně bez problémů střílet
veškerou tehdy dostupnou cvičnou municí, ale směrem dolů z té prešovské
pahorkatiny se již ani tehdy nesměl objevit ani záblesk od tlumičů naší cvičné
munice od našich samopalů vzor 58… v té nížině dole byly již tenkráte
takové ty podivné domečky z vlnitého plechu a okolo nich ohniště a
neustálý ryk…tehdejší velitel a cvičitel našeho průzkumného družstva, svobodník
absolvent pražské právnické fakulty Univerzity Karlovy Alois „Lojza“ Holý,
původem z Pardubic, již tehdy docela trefně vystihl tento budoucí
nedostatek v naší budoucí státní jurisdikci slovy „Tam, kde leží ňákej
Šariš, tam úrodná je zem, tam jednou potáhnou průzkumáci se svým praporem…!“
Pokračování příště
Přeji den!
Petr Hudský
1. vyprávění
2. vyprávění
3. vyprávění
pokračování
PS. Tento článek si můžete přečíst jenom zde, do Peruckého zpravodaje, na základě reakcí na minulé, jej dávat nebudu... mPb
|