V srpnu jsem na mé stránky umístil prvé povídání pana Hudského z Telec a jeho dětství. Dnes budeme pokračovat v jeho životních vzpomínkách (i když jsou dost nepřesné), které vás určitě pobaví. Proto také zařazuji do sekce Povídky.
Pokus povídání druhého...
Když jsem na Peruci začal rozum pobírat…
…a vězte, že pobírám dodnes, a furt a stále jsem ho ani do dnešní doby nenabral a ani nepobral dost…
Ona Peruc se původně kdysi jmenovala podle místní (a stale převládající, jelikož některé věci se s dobou prý doopravdy nemění, nebo jdou pozmněnit opravdu hodně pracně a s poměrně velkými finančními náklady…) horniny Opučná, ale když se pan soudruh legendární zakladatel slavného českého panovnického rodu Oldřich prý vracel z okolních lesů z lovu se svojí družinou, tak u místní studánky spatřil lepou děvu (tady fakt nevím, “vo co jako gou”, protože jako jediné funkční lepidlo znám pouze Kanagom od Jandova Olympicu, pokud tedy nebudu brát v potaz současné asijské vteřinovky..), jak ona prádlo "perúc", tak byl okamžitě jat její nádherou či snad krásou v poměrech tehdejších dobových estetických měřítek. No a tak se u nás v kraji již tehdy rychle přejmenovávalo v duchu budoucí národní tradice hned po těch údajně slavných historických letech cca 1004 - 1012! Opučná šla sice tehdejším panovnickým dekretem šmahem rychle do řiti, ale zase to mohlo být ještě mnohem horší, protože Olda ji tam, jak se při tom praní prádla prý současně i sama opláchla, odpáchla a odderatizovala, a jak on osobně byl po tom fyzicky náročném lovu zvěřiny v lesích okolo současných Postoloprt taky pravděpodobně asi též dost vyšťavený (a medovina, to je přátelé, dle mých osobních zkušeností, opravdu poměrně poněkud dost silné afrodiziakum…), podle stále žijících pamnětníků i prý "…e…uc...!" Ale snad jenom údajně zezadu, takže to se dá ještě i v současné poměrně morálně dost uvolněné době tolerovat... jenom si ale zkuste zamněnit velké písmeno “P” za velké písmeno “J”, malé písmenko “r” za male písmenko “b” a místo krátkého malého písmenka “u” dosadit to malé písmenko “u” s tou pověstnou čárkou nad sebou! To už bychom nyní určitě měli v přejmenovávání zaregistrováný rekord v současné oficiální Knize českých rekordů v Pelhřimově a Zlín s božím Gottovem a Gotvaldovem by se dnes již stěží udrželi v první desítce místní současné českomoravské ligy…
Poté přišel nástup nás, teleckých vidláků, senokřupů a vůbec venkovanů na druhý stupeň vzdělání…a že jsme se tehdy dost báli a byli dost vysraní…ale velel tomu tehdy pan učitel E., původem z Chožova, a byl to chlap s “gulama”…jeho “Tak Vás tady vítáme, děcka, na Peruci a v perucké kreslírně”, bylo lepší než proslov od Husáka, protože u nás na venkově jsme tehdy akorát věděli, že husák je naprosto nepoužitelný samec od husy, která se alespoň dá vykrmit šiškami, vytvořenými z kukuřice ukradené na polnostech místního Jednotného zemnědělského družstva. Potom přišla češtinářka, paní M. E. z Loun, údajně narozená x.y.1947, bydlištěm v lounské Maroldově ulici, a můj sexuální sen…a nejen můj! Ale posléze dorazila i paní učitelka T. Š., která tehdy bydlela v Telcích v podnájmu u “slanečků” Herinků, a za kterou náš pan třídní E. pravidelně dojížděl a my jsme je (myslím Pavla “boučka” Kučeru a Pepíčka “semene” Chocholu) pravidelně radostně šmírovali. Samozřejmně nejde nevzpomenout “hellbabu” alias pekelnou babu P., která se pravidelně lekala mrtvých myší v šuplíku katedry, odkud si chtěla vzít třídní knihu a zkontrolovat přítomné žactvo. Ovšem jako učitelka dějepisu byla bezkonkurenční! Pan ředitel H., který se snažil odnaučit kouřit žactvo chycené při kouření tím, že příslušného delikventa donutil vykouřit v ředitelně cigaretu ubalenou z vlastních ostříhaných nehtů, měl tenkráte také docela dobré procento úspěšnosti…a jeho proslulé mariášové čtvrtky s paní učitelkou ruského jazyka B. v restauraci U Matějčků mu dodávaly v našich dětských očích aureolu velkého šéfa alias Big bosse! Vzpomínek je mnoho a nelze je všechny zachytit… ale již tenkrát se v našich dětských rozumcích začal objevovat jakýsi stín pochybnosti, že možná ne všechno je v tom správném pořádku…
Na podzim roku 1971, když jsme tu dobu my tehdy mladí, a údajně i perspektivní, nazývali snad i optimistickou, přišel (byl přijet svojí tehdejší manželkou, ve svém stařičkém vozidle značky Škoda Tudor, které se snad už ani tehdy již nedalo nazvat autem…), tehdejší skladník Zemědělského nákupního a zásobovacího sdružení v Lounech (tedy, on byl tehdy přirozeně jenom skladníkem pobočným a pomocným...) (pozn.1), pan František Fajtl z Donína, dnes in memoriam nazývaný generál František Fajtl z blízkého Donína, alias také "Frank Fatlle" ze Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, a začal nám zpatra a bez předchozí přípravy vyprávět o dobách Batlle of the Great Britain, o svém sestřelení nad Francií,o svém útěku před německými okupanty přes Paříž a potom následně přes španělské Pyreneje, o svém zadržení a následném věznění ve španělském zajateckém táboře, o Gibraltaru alias “Gibu”, kde, dokud budou opice, budou podle místní pověsti i Angličané, o své činnosti v tehdejším Svazu sovětských socialistických republik, když ho o to "matka republika benešova", toho času v britském exilu, tenkrát požádala, o zakládání naší první letecké československé jednotky v tehdejším generalisimusově SSSR, tady bych si dovolil trochu pozastavit se nad dnes snad již i humorným příběhem o tehdejších sovětských leteckých mechanicích, kteří prý bývali údajně vybíráni k zahraničním jednotkám působícím ve “Velké vlastenecké” na tehdejším sovětském území snad i na základě psychologických testů...
Jednou před nástupem do letecké stíhací pohotovosti spatřil tehdejší velitel Fajtl poněkud pokleslé podvozkové nohy stíhacích Lavočkinů La - 5 FT (tehdy se jednalo skoro o prototypy, které i tehdejší sovětský gardový pilot viděl maximálně na fotce na nástěnce v Politické místnosti školení mužstva, a zkratka FT opravdu tenkrát znamenala “Front trébujet = fronta potřebuje”), a po svém dotazu u vrchního leteckého mechanika ” Štó slučílos so samoljótami?” se mu dostalo upřímné odpovědi ve stylu “Málo vodky přišlo, továryšč komandýr, tak si chlapi odcucali něco z podvozkových tlumičů. Frontu náležit = FN! Další a fakticky lepší verze slavné lavočky La 5 už měla tato velká písmena samozřejmě za svým názvem a příděl vodky pro letecké mechaniky byl též promptně gramově zvětšen ...o svém působení a leteckých aktivitách ve Slovenském národním povstání na polním letisku Tri duby, o svém návratu do tehdy čerstvě osvobozeného Československa, o slavné přehlídce v Praze roku 1945, o tehdejší vrcholné letecké akrobacii našemu tehdy vítěznému a svobodnému letectvu darovaných britských Spitfirů Mk IX nad městem Louny při jeho svatbě...Sakra, to jsem se zase zakecal, vždyť tohle skoro všechno všichni znáte z Tmavomodrého světa rodiny Svěráků!
V telecké zasedačce tehdejšího Místního národního výboru se nás tenkrát na podzim toho roku 1971 sešlo (a hodně tísnilo…) asi celkem jedenáct, ale i přes to jako ucho u hlavy dodnes opatruji Panem generálem osobně podepsaný první výtisk jeho knihy Sestřelen! Pár roků a měsíců před tím, na stejném místě a do stejné zasedačky, přišlo na první díl promítání Vinetoua s Pierem Briccem a dnes již bohužel mrtvým Lexem Barkerem, mnohem více návštěvníků, a to samozřejmě vůbec nemluvím o první místní tehdejší filmové produkci, která se nazývala Dobrý voják Švejk, a dnes již bohužel mrtvý Pan herec Rudolf Hrušínský nejstarší byl v tomto filmu fakticky dost dobrý...
Ovšem, jak i v současné finančně náročné době říkáme my fandové letectví, a jak kdysi pravil klasik literatury faktu a autor například knihy (a následného jejího filmového zpracování zvaného Den pro hyenu) Den pro Šakala, Ikony nebo třeba Vyjednávače, pan John Forsyth, a mezi námi odborníky též bojový pilot RAF ve druhé světové válce, ve svojich tehdejších sedmnácti letech, když tenkráte svůj věk při přijímačkách do Britského královského letectva poněkud dost ulhal, protože nezletilce tam ani v té kritické době opravdu nebrali: "Jsou odvážní piloti a jsou staří piloti...ale osobně neznám žádného starého odvážného pilota!"
Přeji den!
Petr Hudský
Pozn.1 - Věc, kterou musím upřesnit, je povídání a Františku Fajtlovi. V roce 1971 již dávno nebyl skladníkem ZZN (správně učetním OSP), ale po té co byl v roce 1964 částečně rehabilitován pracoval do roku 1968 u Státní letecké inspekce a v 55 letech odešel do důchodu. (mPb)
1. vyprávění
pokračování
|